Milý Ahmede...

Píšu Ti, jako hrdý a svobodný muž, hrdému a svobodnému muži. Myslím, že bychom si mezi sebou, Ty a já, měli ujasnit pár věcí...

Jak už jsem Ti napsal, jsem hrdý a svobodný muž. Svobodný, ne ve smyslu rodinného poměru, ale svobodný před Bohem, svobodný v rámci zákona a svobodný před každým, kdo by mi chtěl svévolně poroučet něco o tom, co si mám, nebo nemám myslet.

Pevně věřím, respektive chci pevně věřit, že v tomto směru jsme na tom oba stejně...

Proč Ti píšu?

Doslechl jsem se, že Ty a Tvoji přátelé uvažujete o tom, že byste přišli do země, kde jsem se narodil.

„Proč ne?", říkám si.

I já jsem byl několikrát v zemích, kde žijí Tví bratři a možná, že i Ty sám. Ať už jsem tam byl za obchodem, nebo za odpočinkem, vždy jsem ctil zákony a pravidla, která ve Tvé zemi platí. Neříkám, že jsem se všemi těmi pravidly a zákony souhlasil, ale ve vlastním zájmu, i v zájmu úcty k Tobě, jakožto mého hostitele, jsem se jimi řídil.

I já Tebe přivítám rád ve své zemi, pokud k nám přijedeš za obchodem, nebo jen na pár dní odpočívat. Budu se k Tobě a k Tvé rodině chovat s úctou, která Tobě, i Tvým blízkým bezesporu náleží.

Na to máš mé slovo.

Může se stát, že Tě životní okolnosti donutí přijet do mé země s tím, že byste se zde Ty i Tvá rodina chtěli usadit a žít. Možné to je.

Pokud do mé země hodláš přijít za ekonomickým blahobytem, tak promiň, ale v tom případě Ti nerozumím. O mé zemi se nedá říct, že by se v ní jejím obyvatelům žilo nějak zvlášť blahobytně. O imigrantech to platí dvojnásob. Počítej prosím s tím, že Ty, jako imigrant, nebudeš (po nějaký čas určitě) mít zdaleka takovou životní úroveň, jakou mají v naší zemi ti, kteří se zde narodili a kteří zde pracují.  Myslím si, že cestou z Tvé země do země mojí, budeš určitě putovat přes státy, kde, co do ekonomické budoucnosti a možností pro Tvou rodinu, najdeš asi lepší cíl, než najdeš v zemi mojí. Ať už jde o blízkost kulturní, nebo náboženskou.

Čemu bych ale, po několika návštěvách ve Tvé zemi, rozuměl, by byl fakt, že se chceš v mé zemi usadit proto, protože v mé domovině neplatí právo Sharia a tak jsou v mé zemi svobodní nejen muži, ale svoboda tu čeká i na Tvou ženu a Tvé dcery.

V takovém případě ale očekávám, že se s radostí začleníš do života naší společnosti a budeš uznávat a ctít stejné zákony a stejná pravidla, která dobrovolně ctím a uznávám ve své zemi i já.

V mé zemi je svoboda náboženského vyznání. Neznamená to ale, že jsem ochotný přihlížet tomu, jak ve jménu Tvé víry budeš Ty a Tví příbuzní měnit mou zemi v něco, co tady nikdy nebylo a co si nepřeji, aby pomalu, ale jistě změnilo mou kulturu v kulturu Tvojí.

Znám a uznávám pravidlo, o kterém se píše i v Tvé svaté knize - v Koránu. Jde o pravidlo povinnosti hostitele ke svému hostu. Určitě ho znáš a uznáváš i Ty a jistě znáš i onu druhou část toho pravidla, a sice, že host nesmí urážet svého hostitele, nesmí ho okrádat a musí se chovat tak, aby hostitel mohl být hrdý na to, jakého hosta to uvítal ve svém domě.

Velmi ocením, když si uvědomíš, že uctivost z mé strany není slabostí a že v mé zemi je vážený ten, kdo přináší společnosti užitek.

Pevně věřím, že si nevyložíš případné pohostinství mé země jako její slabost. Pokud snad ano, milý Ahmede, zůstaň raději tam, kde zrovna jsi.

Nedovolím Ti totiž vybudovat v mé zemi to, před čím se patrně chystáš ze své země odejít...!

Toto Ti píšu, jako hrdý a svobodný muž. Ber to jako nabídnutou pravici k pravidlům, které bych i já byl ochotný respektovat v případě, že bych se snad rozhodl žít v Tvojí zemi. Pokud se rozhodneš tu nabídnutou pravici odmítnout, nenapřahej tu svou k úderu. Určitě víš, co bych v takovém případě, jako svobodný a hrdý muž, musel udělat...

Vypadá to, že jsi to Ty, kdo se rozhoduje přijít do mé země, zvaž proto vše, co Ti právě píšu. Já jsem pánem ve svém domě, já rozhoduji o tom, koho přijmu pod jeho střechu a já rozhoduji o tom, jaký ta střecha bude mít tvar. Já rozhoduji o tom, k jakému Bohu povedu své děti a já rozhoduji o tom, jestli se s kýmkoliv rozdělím o svůj chléb...

Mír s Tebou, Ahmede.

Občan České republiky