Marně přemýšlím, jak to napsat slušně…

Kdysi jsem měl plastovou legitimaci s papírovým kuponem na pražskou MHD. Pak se sešlo pár moudrých hlav, a řeklo mi, že takhle to dál nepůjde…

A tak jsem šel já.

Šel jsem k takovému okénku, co před ním stálo hodně desítek stejných trumpetů, jako jsem byl já. Alespoň jsem se necítil jako dinosaurus sám… Vlastně jsem se začal těšit, až budu velikým klukem, získám tu krásnou opencartu, co na ni budu moci letos jezdit autobusem do práce, do roka pak na dovolenou na Mars…

Pak jsem vyplňoval formuláře, u kterých jsem byl na pochybách, jestli jsem debil já, nebo jestli byl debil ten, co je vymyslel. No, popasoval jsem se s tím, i tu svou germánsky koňskou hubu jsem si nechal vyfotit a sakumprásk se vším tím nadělením jsem zase stál před tím okénkem ve vestibulu metra u Anděla.

A se mnou zase desítky dalších…

Domů jsem si odnesl kýženou červenou kartičku. No, do práce jsem na ni jezdit mohl, na Mars to nějak nevyšlo. Bohužel nějak nefungovala ani jako parkovací karta, ale kdybych neměl doma stovky knížek, prej bych na ni mohl chodit do knihovny.

Inu, pokrok nezastavíš, řekl jsem si…

No, já ne, ale někde se našel nějakej debil (teď jsem u toho, co jsem psal v nadpisu, ale já to fakt slušně nedám…), co ten pokrok nejen že zastavil, ale posunul ho o pěkných pár let zpět. Debil, co po mně asi zase bude chtít, abych šel znovu k okénku, znovu vyplňoval nějakej debilní formulář, znovu se zaxichtil u fotografa, pak abych šel znovu k okénku, abych tam dostal znovu to, co jsem před několika lety slavnostně zmačkal a vyhodil…

Nemůžu pokračovat dál, já bych to fakt už slušně nedal...