Maďarský plot má jen jednu vadu…

A to takovou, že jde o opatření řešící až mléko, které je rozlité. Maďarsko je vlastně jedinou zemí v celé Evropě, která bere vážně ochranu Schengenského prostoru, přesto se na jeho hlavu zcela nepochopitelně valí kritika…

Například berlínská společnost Mutanox, která je jedním z největších výrobců žiletkového pletiva v Německu, se nechala slyšet, že nebude do Maďarska dodávat své produkty, protože prý nejsou určené k účelu zadržování uprchlíků.

To mi přijde strašně farizejské. Kde byli němečtí dobrodějové, když se začala valit uprchlická vlna na řecké ostrovy? Tam, na ostrovech ve Středozemním moři, a na pobřeží řecké a italské pevniny, se totiž nachází skutečná hranice Schengenu. Tam se měla z peněz Evropské unie a za politické vůle od tamtéž stavět záchytná střediska pro uprchlíky. Tam mělo docházet k selekci na uprchlíky válečné, tedy na ty, co mají nárok na status uprchlíka, a náleží jim veškerá azylová práva dle zákonů EU, a na uprchlíky takzvané „ekonomické“, kterých je ale nepoměrně více, a kteří měli být šmahem posláni zpět, odkud připluli. Takový přesun měl být hrazen klidně z peněz unie, vždyť náklady, které osmadvacítce hrozí v souvislosti s uprchlíky, kteří se díky absenci selekce už na okraji Evropy, dostali až do samého srdce evropského kontinentu, budou v konečném součtu, a v mnohaletém horizontu mnohem, mnohem vyšší.

Vlády Německa, Francie, a dalších kritiků maďarského plotu by měly v prvé řadě uštědřit políčky samy sobě, za liknavost, se kterou se od počátku k problému této uprchlické horečky stavěly.

Rozumné hlasy, například od představitelů V4, které od počátku nahlas a srozumitelně varovaly před děním budoucím, byly právě vládami nejsilnějších a nejbohatších států Evropy přehlíženy, bagatelizovány, a jejich autoři byli nezřídka vystaveni kritice a doslova opovržení.

Kdo měl tehdy, na samotném začátku pravdu, se nyní ukazuje v plné nahotě. Ono teď už je ale skoro jedno, kdo co na začátku říkal, v tuto chvíli se spíše počítá, kdo co dělá pro alespoň zmírnění neustávajícího tlaku uprchlíků. Může mně být stokrát líto žen a dětí, starců a stařen mezi uprchlíky. Ale skutečnost je taková, že není v silách žádné země, ani několika zemí najednou, tím pádem ani dvaceti osmi členských států EU, aby byl vyřešen problém světové chudoby.

V Africe se díky absenci rozumného přístupu k porodnosti rodí miliony dalších obyvatel do již takhle ukrutné bídy. A přitom jde o kontinent s úrodnou půdou a s množstvím nerostného bohatství. Miliony a miliony dalších obyvatel, narozených do bídy v budoucnu zadělává na stále větší bídu, je to zakletý kruh. Přirozený řád světa si s takovým nadělením umí poradit – za běžných podmínek přežije jen tolik lidí, kolik si je schopno zajistit potravu a zdroje nutné k přežití. Do principu „běžných podmínek“ ale nezapadají různé neziskové organizace a kluby dobrodějů, co si myslí, že ať už udělá kdokoliv jakoukoliv chybu, že sám chybující nemá za svá rozhodnutí žádnou odpovědnost, a že je okolní svět povinen tahat ho z bláta. Různé neziskové organizace nám stále dokola předkládají srdceryvé snímky umírajících afrických dětí. Ano, je to smutné, ale je to v prvé řadě nevyhnutelné. Nikdo, žádný člověk na světě nemůže za to, že umírá hladem kdesi v africké buši dítě, co se narodilo do bídy. Na svět ho přivedli jeho rodiče, na jejich hlavu padá, pokud vůbec nějaká existuje, vina za to, že ho nemají čím nakrmit.

V přírodě to funguje tak, že pokud se do společenství zvířat narodí moc mláďat, a stádo, smečka, nebo hejno není schopno je uživit, tak prostě dojde k umírání. Lidé nejsou nic víc, než o něco sofistikovanější zvířata, nikdo nás nesložil ze součástek, ani neuplácal z hvězdného prachu, jsme součástí přírody, jen jsme měli štěstí, že umíme trochu lépe přemýšlet.

Podobně, jako s africkými běženci, se to má s lidmi, co prchají z válkou postižené Sýrie, rozvráceného Iráku, nebo libyjského bezvládí. To ti lidé nejsou schopní, respektive ochotní, udělat si pořádek sami ve svém vlastním teritoriu. Tisíce a tisíce mladých mužů, kteří by si měli konečně vybrat stranu, za kterou si myslí, že je dobré bojovat, a udělat vše pro to, aby stáli nakonec na té straně vítězné, utíkají od své zodpovědnosti a povinnosti vůči své smečce, svému společenství, vůči své vlastní zemi.

Že jim v boji hrozí smrt? No jistě, že hrozí, od počátku světa hrozí tomu, kdo bojuje za svou věc smrt. Tak to vždy bylo, je a bude. To jen někteří lidé už zcela zapomněli na realitu okolního světa. Právě oni razí nesmyslné teorii, že naše planeta je místem, kde létají růžoví sloni, co kakají krásné barevné motýlky, a kde se všichni mohou mít rádi, a nikdo nikdy nemusí umřít.

Ne, nezachráníme svět, odkud k nám ti uprchlíci přicházejí. Pokud jim otevřeme své domovy, budou to oni, kdo přinese ten svůj zbídačený svět do našich domovů. Zda mám pravdu, ukáže až čas, a já se obávám, že tu pravdu mám.