Lze být dnes optimistou…?

Tak nějak se to na nás valí ze všech stran. Dokonce někomu třeba přiletí rána pěstí, která ve svém důsledku uhodí tolik lidí, že by to ani Golem nedokázal…

Já vím, z jedné rány nelze (a ani by se neměly) dělat nějaké přehnané a zveličované závěry. Facek padne denně spousta, tak proč jsme zrovna z „téhle“, která přistála za uchem panu Sobotkovi, všichni tak udivení (nešťastní, šťastní, zneklidnění, uklidnění - dosaďte si dle libosti a osobního založení…)…?

Protože nám „zapadá“ do mozaiky obrázků, které okolo sebe vnímáme každý den a je vlastně úplně jedno, jestli ta rána přišla z důvodů politických, nebo snad prý osobních.

Ta mozaika současného dění není hezká, i když je, pravda, pestrá.

Bohužel.

Také jste si všimli těch průšvihů, které se na nás všechny (globálně vzato) poslední dobou valí a to doslova odevšad? Sotva se svět oklepal z něčeho tak nepředstavitelného, jako bylo například zemětřesení na Haiti, sotva se nám podaří na chvíli vytěsnat z hlavy průser zvaný světová finanční krize, pšoukne si nějaká sopka, jejíž jméno neumí vyslovit skoro ani ten, kdo bydlí na jejím úpatí. Rázem je celá Evropa vzhůru nohama, ve vzduchu létá to, co by tam létat nemělo a to, co by tam létat mělo, to sedí na letištních ranvejích.

Najednou si uvědomíme - musíme si uvědomit, jak nicotní jsme my i naše snahy o to, být pány všehomíra. Jenže uběhne pár dní, my si tak nějak zvykneme, pár tisíc tun prachu a popela někde sedne, pár letadel odněkud vzlétne a my jsme zase o něco otrlejší. On–line sledujeme chrchlání sopky, aby ho za pár dní vystřídala ohromná louže ropy, která se nám, pánům tvorstva, rozhodla ukázat, že když si postaví hlavu, tak ji prostě nezastavíme. Shromáždí se do ohromné, smrtící záplavy, která prý zničí (a možná, že už se to v tuhle chvíli děje) část pobřeží USA.

Prý tam nezůstane nic na dlouhá léta takové, jaké to bylo.

„No a…?“ – řekne si možná leckdo z nás. Je to přeci daleko a netýká se nás to. Tedy ne osobně…

Jenže ono se nás to týká – všech.

Sice je nepravděpodobné, že bych já osobně někdy jel do Luisiany, jejíž pobřeží asi brzy díky ropné skvrně zanikne, ale proč ztratím tu možnost tam jet a vidět ty krásy přírody, které právě v tuhle chvíli už třeba umírají…?!

Vás to neštve?

Necítíte, že i tahle informace se ukládá ve vašich duších, kde už skoro není pro samé neštěstí a průšvihy našeho světa místo...?

Kolika z nás vyrazila dech zpráva o havárii letadla s polským presidentem? Kolik z nás si možná řeklo, že „když čert sere, tak na jednu hromadu“?

Kolik z nás si říká, kam povede šílenství, které se v minulých dnech rozpoutalo v Řecku? Kolik z nás je těch, kdo tu krásnou zemi znají ze svých dovolených a říkají si, že je škoda, že se tam možná letos nebude dát zaletět a uletět tak všedním starostem, které se po celý rok kupí okolo každého z nás?

Já sám jsem byl v Řecku asi pětkrát. Mohl jsem obdivovat Soluň, kláštery Meteora, Atény, Korint, Mykény, Delfy, ostrovy Krétu, Rhodos, Kos a Santorini…

Projel jsem Řecko křížem krážem a vzpomínám si, jak jsem byl vždycky udivený, čím si tamější obyvatelé zasloužili vyšší platy a zdánlivou vyšší životní úroveň, než byla ta, ve které jsem vyrůstal a žil já…?

Jak si mohli vydělat několikanásobné (od našich) platy lidé, které jsem vlastně ani neviděl nikdy nic vyrábět, pracovat bylo vidět jen rybáře, číšníky, prodavače a plážové playboye…?

Všude ve vnitrozemí, jako by měli nikdy nekončící siestu a jako by jen spoléhali na to, že jim přijedou na pobřeží miliony turistů, na kterých se dostatečně zahojí. Pak už jen sklidit olivy a je vyděláno na zbytek roku...

Že mají jedny z největších lodních rejdařství v Evropě?

Ano, mají, ale proč je taková spousta jejich lodí registrována jinde (většinou v Jižní Americe, nebo v některé z afrických zemí) a pluje pod jinou než řeckou vlajkou?

Že by se řeckým rejdařům nechtělo platit daně ze své činnosti do společné evropské kasy, ze které jim nyní paradoxně poputuje finanční pomoc...?

Mám v čerstvé paměti, jak nad námi, „chudými“ Čechy, ohrnovali často Řekové nos. Jak jsme jim přišli úsměvní se svou touhou dát si v restauraci pod Akropolí jen třeba kafe a oželet něco k jídlu, na co jsme prostě neměli peníze… Jak nepochopitelní a srandovní jim připadali naši důchodci, kteří si na pláži k obědu mazali jejich bílý chléb našimi paštikami z Hamé, místo toho, aby si prostě zašli do restaurace na předražené smažené chobotničky s hranolkami…

Tehdy jsem se ptal sám sebe, jak dlouho to potrvá, než někdo uzná, že se u nás v Česku vlastně vyrábí a pracuje možná více a hospodaří lépe než tam, kde se půl dne nemaká jen proto, že je tam horko. Už vidím naše „šéfy“, jak dopřávají svým zaměstnancům odpolední siestu…

Nyní ve světle událostí z Atén mi to nedá, abych si nevzpomněl na rčení, jak bláhová je touha socialisticky pracovat, ale kapitalisticky žít, která se na dnešní (a nejen na dnešní) Řeky (a nejen na Řeky) hodí jako přišitá...

Obyvatelé Řecka mně zkrátka připomínají rozjívené děti, které nechtějí pochopit, že mejdan skončil a tak jako každou srandu je třeba ho zaplatit...

A ten průser s největší pravděpodobností nezůstane jen v Řecku. Adeptů na nepokoje a zvadlou ekonomiku je ve Středomoří víc. A nejen tam...

Kdysi, když jsem chodil s jednou sličnou slečnou, která pracovala v ekonomickém úseku jednoho pražského hotelu, byly na denním pořádku její nářky o tom, kolik a za kolik toho z hotelového zařízení rozbili „zlatí mládežníci“ z Řecka, Španělska a Itálie. Ti jezdili (a jezdí) do Prahy na různé školní poznávací a výměnné zájezdy. Jednou mi ukazovala fotky takhle „upraveného“ pokoje „ala-Chánov“. Nejednou bylo třeba k odjíždějící výpravě přivolat i policii, protože prostě rozbité obrazovky televizorů po odchodu hostů z hotelu normální nejsou…

Je nějaká souvislost mezi chováním těchto „hostů“ v naší zemi a celkovou situací v jejich rodných zemích? Je nějaká souvislost mezi nimi a tím, že jsme svědky házení molotovových koktejlů a tří udušených lidí v hořící aténské bance? Jaká je souvislost mezi vychcánky, co se neumí chovat ani když jsou někde hosty a lidmi, co by měli stát doma se sklopenýma ušima a být vděční, že je půlka Evropy ochotná (se skřípajícími zuby) tahat Řecko z bryndy, do které se dostalo jen a jen svou vinou a oni místo toho dělají vše pro to, aby se jim finanční pomoci nedostalo…?

Tohle všechno vnímám a myslím, že nejsem sám. Vnímá to tak či onak asi nejeden z nás. A vnímáme ještě další záležitosti, které se nás týkají ještě daleko bytostněji. Na každého z nás – Čechů, útočí štvavá volební kampaň všech politických stran. Tady já nevidím rozdílu ani napravo, ani nalevo. Celá ta předvolební fraška je postavená na základech strachu z budoucnosti a obavy ze ztráty něčeho, čemu říkáme životní jistoty.

Všimněte si, že už ani tak nejde o něco, čemu se říká „svoboda“, ať už si pod tím slovem představíte cokoliv. Celá volební kampaň je ze všech stran vedená stylem, že jde o peníze, o práci, o bydlení, o jídlo, o zdraví – o život.

Lidé jsou prostě vystrašení z budoucnosti. Bojí se o základní životní potřeby, ne o principy – principů se totiž nenajíte, ani nevyléčí Vaše dítě.

Této rétorice napomáhá vše, co se kde ve světě šustne. Lidé vidí jeden průšvih za druhým, katastrofu ekonomickou střídá na obrazovkách katastrofa lidská, která plyne z té první. Když je toho málo, tak se přidá nějaké to zemětřesení, sopečný prach a nebo alespoň dvouhlavé tele…

Lidé se prostě bojí a tak i na mítincích politických stran padají facky a dané slovo platí jen tak dlouho, než stačí jedno vajíčko přeletět půl náměstí.

Na druhou stranu se lidé nebojí ničeho. V Boha nevěří a ďábla v duši ukazuje s hrdostí kde kdo. Potom, co se dav naučil využívat Facebook a spol. k jiným věcem než je hledání přátel, vrátila se spousta i dospělých někam, odkud si mysleli, že odešli ve chvíli, kdy opustili školní lavice. Když ona ale ta zdánlivá anonymita tak láká a člověk si může zařádit jako kdysi – jako malý harant.

A tak lidé řádí.

Na ulici, na internetové dálnici, prostě všude.

Mají naši lidé strach, nebo na všechno kašlou, tak, jako ti z Řecka, co je jim brán kyblíček a co se sami připraví asi i o lopatičku…?

Nevím, já za sebe jen vím, že nějak poslední dobou neumím být optimistou…