Lidé ztrácejí jednu z nejlepších lidských vlastností – humor…

Děje se tak nenápadně, plíživě a hlavně dobrovolně. Sami sobě zakazujeme humor používat, humor vnímat a co je asi nejhorší – už se bojíme i humorně myslet…

.

Svět se stává čím dál více vážnějším místem, ve kterém zbývá málo prostoru pro obyčejnou lidskou srandu. V dnešní hyper-pokrytecko-korektní době sami sebe odsuzujeme přistupováním na pravidla politické, náboženské, etnické, a co já vím jaké ještě, korektnosti, k ztrátě určité vnitřní svobody.

Svobody smát se legraci, dělat si ji, svobody nebrat už tak těžký život s humorem.

Zkuste si dnes udělat srandu z někoho pro jeho politický názor, pro jeho třeba až fanatické náboženské vyznání, nebo pro jeho třeba obzvláště namixovaný etnický původ. Zkuste namalovat nějaký fór, jehož terčem bude Mohamed, Kristus, gay, Rom, Žid, feministka, kojící matka, rodící otec, souložící třetí pohlaví...

Narazíte…

Narazíte do zdi nepochopení, do zdi, na které bude metrovými písmeny napsáno, že z toho a tamtoho se legrace dělat nesmí, protože to už je ponižování, výsměch, dehonestace, protože to jde o jasný útok na práva a čest druhého.

A tak jsme nepozorovaně, salámovou metodou přišli v mnoha případech o možnost prodloužit si život smíchem, protože se všechno a všichni berou najednou tak strašně vážně.

Tak strašně, až je to vlastně k smíchu – i když se to přeci nesmí…

Někdy si říkám, že je dobře, že se té dnešní bezhumorné doby nedožil třeba pan Werich. Myslím si, že by byl v dnešní době, kdy je skoro více hlídačů než hlídaných, více zákazů než benevolence, více postihů, než povoleních, hodně nešťastný.

.