Konec všeho co jsme znali…

Šli jsme po ulici. Bylo to asi v noci, protože na nebi zářila světla, snad hvězd. Ale vlastně spíše kmitala, než zářila. A to byl teprve začátek. Začátek konce…

Foto- já

Myslím, že to bylo někde na sídlišti, snad na Proseku, kde jsem kdysi žil. Mojí ženě se ta světélka líbila, je pravda, že ten pohled byl velkolepý.

Vypadalo to, jako by na nebi někde v dálce zářil ohňostroj. Maličké zářivé čárky s kuličkou na konci zářily ve zlatem provedení. Jejich pramen jako by byl kdesi daleko na severovýchodě a jejich dráha pokračovala v oblouku nebem, aby mizely někde na jihozápadě.

Po chvilce jejich příval vzrostl a změnil se doslova v ohnivou zář. Jako by už ale ten příval byl příliš těžký na to, aby zvládl celou cestu napříč oblohou a změnil svou podobu do mohutného ohnivého sloupu.

A potom přišel hluk.

Neskutečné dunění, jako tisíce bouří a asi nejhorší z toho bylo, že se zvyšoval, jako by se blížil. Nebe bylo jasnější a nebylo poznat, že nebyl den, ale noc. Hluk dosáhl takové úrovně, že se rozechvěly domy v okolí, něco takového snad může být možné jen během zemětřesení.

A najednou se ten ohnivý sloup začal ztrácet. Hluk zůstal. Ten ohnivý sloup tam ale zůstal také, jen ho zaclonila mračna prachu a kouře. Kdo viděl záběry z nedávné erupce sopky na Islandu, tak asi přesně ví, co jsem v tu chvíli viděl.

Ta oblaka se blížila k nám a najednou se převalila přes střechy nejbližších domů.

Utekli jsme se ženou a schovali jsme se do nějakého obchodu s nábytkem, který ale, pokud vím, nikdy v těch místech na Proseku nestál. Byla tam už řada lidí, to, že byla vlastně noc zřejmě nehrálo roli. Se zděšením jsme sledovali, jak se přihnal neskutečný vichr, ve kterém létaly kusy všeho, co si jen lze představit. Dokonce i auta létala vzduchem, jako by to byly dětské hračky.

Nevím, jak dlouho jsme byli uvnitř. Najednou byl den, slunce vidět nebylo, ale přeci se zdálo světla dost, abychom viděli, co najednou bylo, a neviděli, co ještě den před tím bývalo…

Ulice byly pokryté vrstvou popela a prachu. Nelogicky šlo vyjít z obchodu ven, i když by správně měl být jeho vchod zasypaný několikametrovou vrstvou popela. Tím nadělením se brodilo pár lidí a všichni jako by v šoku se nezmohli ani na slovo. Nikde nebyl slyšet žádný nářek, i když bylo jasné, že spousta lidí musí být zraněných a ještě víc jich bude po smrti.

Nechal jsem ženu v tom obchodě a šel jsem najít něco k jídlu. V ulicích bylo slyšet vysílání rozhlasu. Dozvěděl jsem se, že vybuchla nějaká hodně veliká sopka, která svým popelem zasypala celý svět. Někde prý z nebe padal déšť nějaké kyseliny a veškerá voda na světě, jak v mořích, tak v řekách, byla změněná v kyselou neobyvatelnou kapalinu. V tom rozhlase hlásili i to, že spousta lidí, kteří se živili rybolovem, spáchalo sebevraždu. Nežila ani jedna ryba.

Potkal jsem jednoho kamaráda, se kterým jsem kdysi pracoval. Nesl v rukou spoustu zlatých přívěsků a ukazoval mně obchod – zlatnictví (který ale také na Proseku nikdy nebyl), co měl rozbitou výlohu, ze které trčela nějaká přilétnuvší dopravní značka. Okolo chodili lidé, ale nikdo o to zlato, co se válelo i na ulici před obchodem, nejevil zájem. Všichni šli někam směrem, kde stojí na Proseku obchodní dům Billa. Ten otevřený nebyl, ale před ním byl stánek, kde prodávala nějaká paní pečivo. Koupil jsem tam dva veliké bochníky chleba a deset housek.

Ta paní říkala, že to jsou poslední zásoby chleba a že protože všechna pole jsou zasypaná jedovatým popelem, že už nikdy žádný chleba nebude.

A já jsem si uvědomil, že takhle vypadá konec a že všichni za krátký čas zemřeme. Všichni – doslova všichni na celé planetě. Nějak mě to ale bylo podivně jedno, jako bych to pokládal za samozřejmost. Vím jen, že mě mrzelo, že tohle muselo přijít zrovna v době, kdy žiju a že to nemohlo počkat pár set let.

A potom začalo být zase slyšet dunění…

...A potom jsem se probudil, zpocený jsem byl jako ručník vytažený z vody a musím se přiznat, že jsem tenhle zlý sen, co se mi zdál dnes nad ránem, rozdýchával celé dopoledne.

Hezký den a nevím jak Vy, ale já si toho dnešního dne strašně moc vážím, protože by klidně mohl být tím posledním, co na světě platí vše tak, jak to známe…