Kohouti nad hrobem…

.

Současnost…

Na terase domova pro seniory, jak se dnes říká prachobyčejnému starobinci, trávilo další dopoledne z ukrajujícího se času pár starých lidí. Dílem muži, dílem ženy. Byli tam odložení, jako zapomenuté hračky, jako faktury ležící na okraji stolu, se kterými si nikdo neví rady a tak všichni dělají, že nejsou, že neexistují. Mezi nimi i dva staří muži. Oba dva už mnoho let trávili denní dobu v kolečkových křeslech, to bylo ale asi tak to jediné, co měli spolu společného.

Vlastně ne, ještě něco společného by se našlo, ale o tom neměl nikdo z lidí okolo nich ani tušení. Dokonce o tom neměl tušení jeden z nich. Ten druhý si svou vědomost chránil, bylo to něco, co bylo na tomto světě už jen jeho, něco, o co se nehodlal s nikým dělit. Ani s tím, koho se to týkalo.

Zatím…

.

Před 66 roky…

Sám nechápal, jak je možné, že je ještě naživu. Už druhý týden trávil na samotce v „díře“, v plísní překypující kobce bolševického lágru, do kterého byl poslán jen za to, že byl od dětství veden v duchu skautských tradic. Nemohl sklonit hlavu před komunistickou hydrou, jednoduše proto, protože nebyl zvyklý ustupovat zlu. A tak si ho zlo našlo, aby z něho vymlátilo vše lidské, vše, s čím se dalo žít, aby mu sebralo vše, na co by mohl být člověk hrdý. Stranický moloch ho sežvýkal, aby ho zbaveného ducha i naděje vyplivl na místo, kde Bůh nikdy nebyl, nebo o sobě alespoň nedával ani trochu vědět…

„Obžalovaný Jaroslave Stárku, jménem republiky…“

Každý den za ním chodil ďábel v lidské podobě, aby zajistil onu výše zmiňovanou absenci Boha. Každý den pro něho měl extra novou porci svého zla, ať už šlo o kopance, rány do ledvin, nebo „jen“ s ještě plesnivější a zkaženější trochou jídla, kterou mu strana a vláda pod záštitou pracujícího lidu přidělila. Ten ďábel nebyl o moc starší než on, snad jen o rok – dva. Měl na sobě uniformu příslušníka Sboru národní bezpečnosti, neuvěřitelně modré oči a snad nejparadoxnější jméno, jaké mohla zrůda na takovém místě mít – Čestmír Jemný.

Snad to bylo tím jeho jménem, dostal mezi mukly přezdívku Šmirgl, to podle smirkového papíru, který býval sice v některých případech z jemného písku, nicméně kůži dokázal sedřít až na kost. Šmirgl byl pověstný svou krutostí a neskutečnou vynalézavostí, s jakou dokázal „nepřátelům strany a lidu“ činit ze života již tak těžkého, ještě větší peklo. Žádná podlost, žádná část lidského děla i duše mu nebyla svatá, dokázal se vždy s přesností na desetinu milimetru trefit tam, kde to mukl nejvíce cítil. V prvé řadě to byl psychopat, typ člověka, jaký zločinný režim potřeboval mít na své straně, kdo by jinak odváděl tu nejšpinavější práci…?

Jeho pronikavě modré oči se dokázaly smát jen jednomu – lidskému utrpení.

Objekt jeho současného zájmu, mukl Jaroslav Stárek, bývalý skautský vedoucí, odsouzený za údajnou protistátní činnost ve vykonstruovaném procesu na dvacet let pobytu v pracovním lágru, na ty modré oči nikdy nezapomněl…

.

Současnost…

Říkal si, že už to trvá moc dlouho, zatraceně dlouho. Každý den, od rána do večera, od světla do tmy, cítil na sobě ten pohled. Ty oči, které ho probodávaly silou gama-paprsku. Kolikrát si chtěl postěžovat sestře, ale nikdy to neudělal, byl zvyklý rány rozdávat, ne se před nimi krčit. Ten plesnivej dědek, co den co den seděl naproti němu ve svém kolečkovém křesle, ho neustále probodával očima. Nic neříkal, jen ho neustále sledoval. Tomu dědkovi naproti neuniklo nic, ani jedna nudle z polévky, která jeho protějšku přistála na košili, ať udělal cokoliv, vždy cítil, že u toho není sám.

Když se stalo, že mu selhalo tělo, jako by v těch očích naproti uviděl něco jako zadostiučinění, netušil, jak to ten dědek plesnivá poznal, ale poznal to a byla vidět radost z toho, že se jeho protějšek podělal.

A přesně to se stalo v tuhle chvíli. Protože měl ale pleny, nikdo si toho přeci nemohl všimnout… opravdu nikdo…?

„Sestřičko, můžete sem na moment, prosím.“

„Jistě, co potřebujete, pane Stárku…?“

„Ále, tady Šmirgl se nám posral…“

„Kdože?!“

„Chtěl jsem říct - pan Jemný se nám pokálel. Strašně smrdí, můžete s tím něco udělat, jsou tady přeci dámy…“ pokývl hlavou bývalý mukl Stárek směrem k dámskému osazenstvu terasy…

.