Kefalín na to kápnul…

Asi každý zná tu závěrečnou scénu z filmu Černí baroni, kdy se civilista Kefalín ptá majora Terazkyho, jestli to celé nebylo absurdní. Bylo, celá ta doba socíku byla absurdní…

Byla to doba paradoxů. Ženské si neměly ve „svých dnech“ co dávat mezi nohy, protože vyhořela jedna, a snad i jediná fabrika, co vyráběla vložky a mezi podprsenkami ve výkladech trčela hlava plešatého Lenina. Holky, když si vybíraly do čeho že si uloží ty své poklady, tak se dočetly, že závazky XVI. sjezdu splníme. Levá, pravá, nebo obě spolu…?

Byla to doba, kdy blbci rozhodovali o osudech mnohem chytřejších lidí, než byli oni sami. Byla to doba, kdy i když každý věděl, že komunismus jako takový je utopističtější myšlenka, než naděje na cestování v čase, přesto každý v duchu doufal, že se tam lidstvo nějak dohrabe.

Že už nebude buzerace a všichni budou mít klid a všechno, co budou k životu potřebovat. Lidi nemohli cestovat a byli vnějškově nesvobodní. Přesto, ve světle dnešních nároků, mindráků a duševních zmatků, byli tehdy lidi uvnitř sebe daleko více svobodní, než jsou dnes.

Byla to doba, ve které, snad i paradoxně díky nenasytnému trezoru, ve kterém skončila spousta dobrých filmů, vznikaly filmy neméně dobré, dnešníma očima viděné jako – geniální, nesmrtelné a nadčasové. Kultura ducha byla prý zašlapána do prachu, ale přesto v té době vznikaly skvosty, ze kterých vychází cítění kulturna i dnes.

Byla to doba, kdy měly celé vesnice absurdně vybudované domy ze stejného materiálu, z jakého stály budovy státních statků a JZD.

Doba, kdy si lidi pomáhali navzájem stavět domy a chaty a to jen za to, že věděli, že když pomůže ten tomu, tak na oplátku zase pomůže onen onomu.

Byla to doba, ve které se neuvěřitelně snoubil marasmus s lidským optimismem, zrůdnost lidské bezcharakternosti s lidskou silou charakterů.

Byla to prostě absurdní doba, ze které si bohužel neseme hodně veliký kus s sebou i dál. Nemá smysl tu dobu jakkoliv omlouvat, nebo pomlouvat, doba se lidí neptá, doba lidi zpracovává k obrazu svému.

Jediné, co můžeme dělat je to, že se můžeme snažit, aby se o té dnešní, naší době, mohlo za dvacet a více let říct to, že nebyla absurdní.

Nebo alespoň že ne moc…