Kdyby všichni rozumní ustoupili, zlo by vykvetlo…

Internet splnil přání všech lidských pokolení. Konečně jsme se dočkali pláště, ve kterém jsme neviditelní. Vím, je to jen klam, vlastně záleží na úhlu pohledu…

Často přemýšlím nad tím, proč se někteří lidé (a že jich je…) na internetu vyjadřují tak, jako by nechávali na povrch svých povah vyplout jen to nejhorší, co v nich je. Poznáte je snadno – v podstatě nikdy nesouhlasí s nikým, kdo se snaží dodržovat nějaká pravidla hry, většinou si rozumí jen s lidmi jim podobnými, se kterými mají společného jen to, že se snaží být zlí.

Ano, zlí. Být zlý je totiž ve skutečnosti strašně snadné. Mnohem snadnější, než někoho získat, je, ho urazit, zesměšnit, ponížit. Ublížit přeci umí každý blbec, nic na tom není.

Internetoví škodiči jsou často inteligentní lidé, vzdělaní a sečtělí. Je na nich nejlépe vidět, že dobré srdce zdaleka nemusí korespondovat se vzděláním. I tady na blogu, respektive v diskusích pod blogy, se dějí věci, které by člověk, neznalý internetové džungle, asi hledal tak někde o přestávce mezi žáky zvláštních škol.

Blog je svět sám pro sebe, koho pohltí, toho přemění k obrazu svému. Co autor-bloger, to originál. Někdo píše o politice, někdo básní, další se svěřuje s tím, co kde vyšťourá za kámen.

Také se tady začaly objevovat články o sexu. Proč ne? Sex patří k našim životům a vlastně nebýt jeho, tak tu nejsme. Sex není sprostý, sex je nutný, a je dobré, když není nudný. Každý dospělý se jím v takové, či onaké formě, zabývá. Když někdo o sexu píše, může nám to připadat zvláštní.

Ale proč, ptám se?

Sexu, a věcem s ním souvisejícími, jako jsou různé debaty a přednášky, což vlastně takový blog o sexu je, se většinou vysmívají jen malé děti, nezralí puberťáci, kteří se snaží svým smíchem zastínit svou nejistotu.

Co ale nutí dospělé lidi, aby se smáli někomu, kdo se nestydí o sexu psát, protože o něm prostě psát chce?

Ono vlastně ani tak nejde o ten sex jako takový, jako spíše o to, že člověk, který o sexu píše, je vhodným terčem a hromosvodem.

Psaní o sexu, takové, jaké je k vidění třeba u jedné naší zdejší kolegyně, je pro některé lidi něčím, čím je červený hadr pro býky.

Jsou to snad děti ze zvláštní školy, nebo uhrovatí puberťáci, co ještě nemají ustálenou hladinu hormonů a jsou z toho celí paf?

Ne, jsou to dospělí lidé. Dospělí, nešťastní lidé. Zdravý, šťastný a vyrovnaný člověk totiž nemá potřebu ubližovat někomu jinému. Netouží nikoho ponižovat a pod rouškou anonymního pláště internetu škodit s grácií hodnou středověkého inkvizitora. Tihle „škodiči“ mají sami se sebou problémy, které se snaží za každou cenu přenést na druhé. Záleží na každém z nás ostatních, co se necítíme být takovými, kolik jim dovolíme přenést negativní energie na nás samotné.

Na světě je spousta věcí, které se nám nelíbí. Asi jen málokdo má radost z katastrof, z dopravních nehod, z válek a bolesti. Jsou to věci, bez kterých by se asi většina z nás ráda obešla. Jenže ony na světě budou dál. Nic s tím neuděláme, marná je naše touha to změnit.

Zrovna tak je marná snaha změnit některé lidi. Nejde to, stejně jako nezastavíte bouřku, nebo rozjetý vlak holou rukou, nezastavíte ani tyto lidi. Ani jim nemůžete nijak pomoci. Patří prostě k věcem, k jevům, které nezměníme.

Jak se říká, kdyby všichni moudří ustoupili, zlo by vykvetlo. Neustupujme, ale překračujme. Nedovolme zlu a neštěstí, které v sobě někteří z lidí mají, aby ovládlo naše životy. Internet je ideálním územím, kde se dá neštěstí v duši ventilovat. Někdo to dělá tak, že píše srdcem a to nejlépe, jak umí. Někdo se naopak snaží ublížit. Nejvíce jak umí.

Takový nechápe, že nejvíce ubližuje sám sobě…