Kde končí novinářská nestrannost, tam končí demokracie...

Ne, nejsem novinář, ale jsem součástí veřejnosti. Součástí píšící veřejnosti. Ještě mi není dost let na to, abych viděl do všeho, ale už je mi dost na to, abych věděl, co se mi nelíbí…

Tento můj článek je částečně reakcí na tento článek kolegy Matějky.

Nelíbí se mi, jak se redakce iDnes. cz postavila, respektive nepostavila k situaci, která dosud hýbe celou naší zemí. Nelíbí se mi mlčení, kterým zahaluje otázky, týkající se smazaných článků, diskusních příspěvků a diskusí jako takových.

Je to můj názor, myslím si, že mám právo na to, aby se mi něco nelíbilo.

Ona akce, kdy došlo ke zvýšení potřebného počtu imaginárních idnesdukátů, bez kterých si v diskusi ani neškrtnete – to bylo podle mého jen divadélko pro jednoduše myslící. Každý, kdo ty zmizelé články a diskusní příspěvky četl totiž ví, že v nich nešlo o žádné vulgarity a dehonostace, ale o nepříjemné otázky.

O otázky, zda je něco, a případně kolik, pravdy na slovech slečny Kristýny Kočí, když tvrdila, že Mladá fronta Dnes spolupracuje s ní a ní podobnými na té špíně, která vyplula v minulých dnech na povrch.

Kdo mě zná jako blogera a kdo zná diskuse pod mými články, tak asi ví, že já jsem ten poslední člověk na tomto internetovém prostoru, který by nebyl pro jeho zkvalitnění a pro oproštění diskusí od sprosťáků. Jenže tady jde o něco úplně jiného.

Já sám jsem tady kdysi čtenářům lhal.

Manipuloval jsem jejich míněním o mé osobě, psal jsem tak, že to vypadalo, že jsem byl příslušníkem speciálních sil a jako takový že jsem byl nasazený v bojích v Afghánistánu a Iráku. Lhal jsem jako malej kluk, dokonce jsem pro podporu těch svých fantazií pozměnil i jednu fotku, která ve finále vypadala, jako bych na ní byl já.

Bylo to hloupé a dětinské a jen já sám vím, kolik jsem za to zaplatil. Přišel čas se srozumitelně za to všechno svým čtenářům omluvit.

A tak se omlouvám.

Moje lži neublížily nikomu jinému – jen vlastně mně samotnému. Co se ale stane, když mystifikuje veřejné médium, které má nesporný vliv na situaci v celé společnosti?

Proč si chtě nechtě musí člověk-čtenář na iDnes.cz vzpomenout na tragikomickou scénu z geniálního filmu Skřivánci na niti, kde se Václav Neckář ptal prezidenta Nejedlého –„… kde je mlíkař…?!“

Proč mizí nepohodlné články (například ten kolegy Hofírka), proč dosud nikdo (alespoň jsem to nezaznamenal) neřekl jasně, jestli někteří lidé z Mladé fronty Dnes skutečně podlehli tendenčím tlakům některých zájmových skupin v naší zemi, nebo jestli je to celé nesmysl?

Proč místo jasných odpovědí zmizely diskuse pod například TÍMTO a TÍMTO redakčním článkem, které se tím vším zabývaly – ovšem ne ve směru odpovědí na otázky výše položené?

Proč zmizely diskuse pod všemi články na hlavní straně iDnes.cz, které se také zabývaly tématem ,,slečna Kočí"...?

Kvůli vulgaritám?

Kvůli JAKÝM vulgaritám...?

Bohužel je smutnou pravdou, že kdybych tyto otázky položil v diskusi, budou nejspíše smazány. Možná bude smazán i tento můj článek – a víte co je nejhorší? Že jsem na to připravený, že jsem v podstatě srovnaný s tím, že k tomu může dvacet let po ,,Sametu“ dojít…

Další smutná věc mě napadla.

iDnes.cz se rádo „chlubí“ tím, že už po několikáté získalo cenu, zvanou „Křišťálová lupa“. Má ve svém úvodu, že je –„nejdůvěryhodnějším internetovým serverem u nás“.

Já jsem tomu ještě do nedávné doby věřil, ale mohu tomu věřit dál…?

Víte, když někdo začne používat masmédia k tomu, aby se šířila jen jedna názorová platforma, navíc někde, kde si hrajeme už nějakých dvacet let na demokracii, tak je to prostě špatně. Osobně se domnívám, že to u nás ve státě vypadá tak, jak to vypadá i právě proto, že lidé nemohou věřit médiím – nemohou věřit v jejich nestrannost. Myslím si, že nestranná média jsou jedním s nejdůležitějších pilířů skutečné demokracie.

Dokud nebude možné jasně a křišťálově průhledně věřit médiím – jakýmkoliv, tak si na tu demokracii můžeme skutečně jen hrát…

Další smutné poznání pro mě osobně plyne z toho, že už i ten mnou nenáviděný bulvár typu „Blesk“, „Story“ atd., dokáže psát skutečně stylem padni komu padni – prostě to solí každému nalevo, napravo.

Jenže chtěl by se seriózní novinář s něčím takovým srovnávat…?

Novinář asi ne, ale čtoucí veřejnost si to klidně zkusí…

Když člověk nevěří médiím, tak je to špatné. Čtenář by chtěl, ve chvíli, kdy přijímá z médií nějaké informace, aby byly psané nestranně, netendenčně a pokud možno ověřeně. Kdyby chtěl opak, tak by si zašel do nějaké stranické kanceláře, kde by na recepci dostal propagační nalejvárny tuny.

Doufám, že se dožiju doby, kdy budou moci být novináři hrdí na svou nestrannost a na svou etiku.

Jestli to mám zažít, tak jak to zatím vypadá, budu muset žít asi hodně dlouho…