Jsem jakej jsem, aneb jinej už nebudu...

Každopádně jsem blázen. Alespoň si to o sobě myslím…

Quo Vadis...D.K.

To je dobře, protože kdo prý to tak necítí, je cvok doopravdy. Jsem introvert švihlej cholerikem s notnou dávkou pesimisty. Umím být hodně něžný, ale umím i strašně ublížit. Jsou chvíle, kdy mě rozhodí totální maličkost, ale vím o sobě (párkrát prověřeno), že když jde do ,,tuhýho“, jsem schopen si říct -,, teď klid, protože teď jde o hodně…“ To mně dovolí soustředit se jen na podstatné věci a dělat, co je potřeba. Prkotiny s tím související mě skolí později...

Jsem Štír a myslím, že to o sobě vím. Dokážu chování ostatních lidí hodně (po kratším, či delším přemýšlení) pochopit. Dokážu si hodně věcí zdůvodnit a nedá mně to, dokud nemám jasno. Nedokážu nikdy nic a nikomu zapomenout a málokdy dokážu odpustit. Jsem takovej –  zapomenout nikdy, pochopit ano, odpustit stěží.

Bohužel se neumím bavit. Strašně moc lidem závidím, že to umějí. Mám chvíle, kdy se prostě nedokážu zasmát třeba celé dny. Sedím někde stranou a pozoruju lidi, jak se jim daří užívat si života. Vím, že by stačilo jen vstát a udělat těch pár kroků směrem k ostatním a můžu se bavit taky.

Jenže to nedokážu a něco ve mně to nedovolí.

Snad to ,,něco"  je to, co jsem někde zažil, nebo viděl.

Viděl jsem všelijaká svinstva na světě a nikdy mě nepřestane udivovat ta síla lidí, kterých se to bezprostředně týká. Řada z nich se s tím úžasně popere a zdánlivě (či snad skutečně?) to na nich nenechá moc vnějších stop.

Na mně ,,cesta" zanechala své stopy a snad proto už mám ve čtyřiceti, skoro všechny vlasy (tedy jejich zbytek) šedivé...

Snad se tomu říká - ,,krize středního věku", snad je to jen pocit. Prostě si myslím, že všechno už okolo mě přešlo a těžko příjde ještě něco, co by stálo ,,za to". Je to už opravdu všecko? Už jen to, co znám a nic nového, co by mně dokázalo znovu rozproudit krev v žilách a co by mně řeklo -,,Jsi bojovník, proto Ti říkali Buchare a Škorpione - tak se per, výhra za to stojí...!" ?

Mám až sebevražedný smysl pro spravedlnost. Párkrát mě to málem doslova stálo, když ne krk – tak alespoň zdraví. Jsem nepoučitelný a občas nezastavitelný.  S věkem se to trochu zmírnilo a teď už déle pozoruju situaci, než vystartuju k jejímu řešení. Stejně jsem ale pořád z těch, co mají dost rychle ,,našlápnuto“.

Mám sklony se dost přeceňovat a někdy bych potřeboval studenou sprchu.

Mám  sklony se dost podceňovat a někdy bych potřeboval povzbuzení.

Když už se rozhodnu do něčeho jít, jdu do toho s plánem. Tan plán má rysy vojenské operace a má v něm své místo několik záložních variant a ustupových tras. Nějak už jsem zapoměl improvizovat a rád se držím toho, co jsem si naplánoval. Vím že to je špatné a ten, kdo umí to, co jsem už nějak cestou zapoměl - být nekonvenční je na tom určitě líp. Jinej už ale nebudu.

Asi..

Mám chvíle, kdy mám pocit, že žádný strop není dost vysoko a já mám co dělat, abych se pod něj vešel. Připadám si velký a mocný a moje nálada je nepokazitelná.

Vyspím se a třeba už druhý den mám pocit, že strop je nízko a já i když jsem obklopený spoustou lidí, z nichž mě někteří mají rádi, jsem neviditelný. V takových chvílích nechápu, proč všichni nevidí to, co vidím já?! To jsou všichni tak strašně slepí?!

Dokážu milovat silou nebe a nenávidět silou pekla. Jsem trpělivý a umím čekat.

Většinou se dočkám.

Někdy jsem ale netrpělivý a zbrklý. Některé záležitosti odehrávající se okolo mě, jako by přede mnou ztrácely svou logiku a já tápu. Potom se strašně divím – jak to, že mně to nedošlo hned??! A naopak, někdy zase vidím věci, slyším slova, z nichž jako by většina byla ostatním utajená a nevyslovená. Jejich význam chápu jako by instinktivně a nejde mně do hlavy, jak to, že ostatní to nevidí a neslyší…?!

Dokážu být sám se sebou i několik dní. Nedělá mně potíže nepromluvit třeba celý den jediné slovo. Vždycky jsem se divil, proč je pokládáno za trest třeba ve vězení být nějakou dobu na ,,samotce“. Asi je rozdíl v tom, když je člověk o samotě dobrovolně a když z donucení. Nevím.

Někdy působím na své okolí až necitlivým dojmem. Jako bych neměl soucit a jako bych se neuměl vcítit do bolesti toho druhého. Někdy to neumím -  asi je to pravda. Snad je to tím, že si říkám, že do mé bolesti se také nikomu ,,nechce“, tak proč bych si já dělal hlavu s bolestí cizí…

Potkal jsem v životě pár lidí, o kterých si myslím, že je znám a že bych za ně dal ruku do ohně. Potom se ale zamyslím sám nad sebou a říkám si -,, jak můžu tvrdit, že někoho znám, když neznám ani sám sebe…?!“

Každý z nás je svým ostrovem a naše duše není ničím jiným, než tím, co si myslíme sami o sobě. Když se rozhlédnu okolo sebe, říkám si -,, Bože, celý svět se skládá z ostrovů!“

Myslím si, že nikdy nikdo nemůže dokonale poznat toho druhého. Vždycky se najde kousek, který zůstane tomu druhému nepřístupný a nikdy (a tím myslím opravdu – nikdy) do duše druhého nepronikneme.

Někdy něco udělám, o čem jsem si vždycky myslel, že toho nebudu nikdy schopný a zjistím, že to vlastně až tak ,,těžké“ nebylo. Takové poznání mě jen utvrzuje v tom, že dokud dýchám, budu v sobě objevovat další a další tajná dvířka. Na některá narazím a nedotknu se jich, některá otevřu, ale neprojdu jimi. Některými projdu a budu toho litovat. Za některými se budu i já - věčný pesimista radovat.

Jsem přesvědčený, že jsou ,,věci" se kterými se nedá žít. A  nebo takové, bez kterých se nedá žít. Jenže se s nimi, nebo bez nich žít musí.

Větší trest není...

Cesta zpátky nevede a nikdy nic nebude takové, jaké to bylo před tím.

Jsem asi blázen…