Jizerský „Armagedon“…?

Je 24.8.2010, šest hodin ráno přesně. Spali bychom, kdyby se Horním Polubným nerozječela siréna. Asi se blíží bouře…

Už jsme tady vloni něco podobného zažili. Zničehonic se přihnala bouře, tehdy to bylo navečer. Stromy, které budily úctu, se najednou staly hříčkou ve spárech větru, který je ohýbal do úhlů, co odporovaly fyzikálním zákonům. Trvalo to tehdy asi hodinu, stromů popadala spousta, z toho dost na vedení elektriky, díky čemuž potom nešel několik dní el. proud. Netekla voda, nešlo se mýt, záchody nebylo čím splachovat, kdo neměl plynové vařiče, neměl na čem vařit. Vodu jsme tehdy brali z malého bazénu, byla ledová, plná listí a mrtvých těl hmyzu.

To všechno mně ve vzpomínkách najednou probíhá rozespalou hlavu, ve které si to za řevu sirény srovnávám. Jdu do koupelny a na záchod, abych si tam „vyřídil“ vše, co se tam po ránu dělá a to rychle, dokud teče voda a svítí světla. Siréna přestává ječet a my se ženou společně natáčíme do prázdných pet – lahví vodu. Z odpadkového kýble vytahujeme igelitový pytel s pár odpadky a kýbl samotný se mění ve skromný rezervoár vody na „splachování“ záchodu.

Nebe jako z olova, drobně prší, ale nefouká skoro žádný vítr. Od večera jsou hlášené možné bouře s krupobitím a přívalovými dešti. Penzion, ve kterém jsme ubytovaní leží na stráni, asi v půlce kopce. Nebo je to hora? Co na tom sejde, jestli zase začne peklo, voda poteče všude a budeme to i my, kdo jí bude stát v cestě. Vzpomínám na to, co jsem před necelým týdnem viděl na vlastní oči v Chrastavě a Bílém Kostele nad Nisou. Zkázu, beznaděj a svědectví už opadlé síly vody. Když jsem tam byl, myslel jsem, že tam nafotím pár fotek do fotoblogu, ale nakonec jsem tam nevyfotil ani jednu. Neměl jsem tu drzost a hroší kůži vytáhnout foťák a mačkat spoušť. Bylo dobře, že jsem řídil, alespoň jsem nemohl vidět všechno. A to bylo tehdy už pár dní po povodni, která se tam přehnala.

Ne, nejel jsem se tam podívat na to dílo zkázy, jako „povodňový turista“. Projížděli jsme tam tudy na hrad Grabštejn.

Teď jsem o slušných pár desítek kilometrů dál na východ, siréna zase začíná ječet a po blízké silnici jede červeno bílý Nisan Patrol energetiků. Jede rychle, v dálce je slyšet houkání sirén snad hasičského vozu a u „nás“ v Polubném se po pár minutové pauze potřetí rozeřvává siréna na střeše, snad požární zbrojnice.

Oblékám se a ještě rychle vybíhám ven s naším psem, aby si i on „vyprázdnil“ vše, co si po noci vyprázdnit potřebuje. Popoháním jeho i sebe, než přijde „mazec“. Na chvíli přestává pršet, ale začíná se zvedat vítr…

Je osm hodin třicet minut a bouře pořád nikde. Vítr fouká, zase drobně prší, ale pořád nic, kvůli čemu bych čekal houkání sirén na střechách…

Náš „pan domácí“ sedí v křesílku na verandě penzionu, kouří a v klidu si čte noviny. Slunečníky s potiskem reklamy na svijanské pivo jsou normálně roztažené a drobný déšť do nich zlehka bubnuje.

Nechápu…

Žádná bouře nakonec nepřišla. Vlastně ani přijít neměla. Dokonce se chvíli po snídani ukazuje i sluníčko. Pohoda, klídek tabáček…

Radujeme se, že nebudeme muset tvrdnout celý deštivý den v penzionu a že můžeme jít někam na výlet. Udělám nějaké fotky a projdeme se. Snad na Smědavu, snad na Souš, anebo třeba vyjedeme lanovkou z Harrachova na Čertovu horu…

Jedna paní už ale nikdy nikam nepůjde.

V jedné chalupě v Příchovicích, kousek od penzionu U zvonku, to ráno uhořela.

To proto volaly sirény, to proto houkalo v dálce hasičské auto. To se svolávali dobrovolní hasiči z okolních chalup.

Naše rodina i spousta dalších lidí, jsme si odechli, že se nekoná bouře. Vlastně jsme rádi, že můžeme na výlet…

Jiná rodina ztratila dnes ráno svého člena. Paní, o které vlastně nic nevím. Nevím, jestli byla stará, jestli byla hodná, nebo protivná. Nemůžu říct, jestli mi jí je líto. Prostě jsem ji neznal, zrovna tak, jako stovky jiných lidí, které to ráno někde zemřeli.

Já ale žiju a těším se na výlet.

I takový je život…