Ještě pár slov k „Letní povídce“…

Soutěž „Letní povídka“ jde do finále. Protože jsem se soutěže sám zúčastnil, nedá mi to, abych se nevyjádřil k poněkud hořké pilulce, kterou nám, zúčastněným, porota nadělila…

O tom, že do finále porota poslala i povídky, které svým počtem znaků více než převyšovaly samotnou redakcí nastavený maximální počet, a tak měly být místo postupu do finále jednoznačně diskvalifikovány, už bylo napsáno mnoho. Tam se prostě porota neomluvitelně dopustila na ostatních autorech, kteří se soutěže zúčastnili, a kteří pravidla dodrželi, jasného podrazu. To je prostě neoddiskutovatelné. Jak se trefně vyjádřila jedna čtenářka v diskusi, je to podobné, jako by po závodech ve slalomu na lyžích pořadatelé udělili zlatou medaili někomu, kdo sice neprojel všechny určené „branky“, ale zato měl krásný dres, stylově se brankám vyhýbal, a navíc prokázal odvahu, protože díky vyhnutím se brankám jel mnohem rychleji a nebezpečněji, než ostatní účastníci závodu, kteří projeli vše tak, jak měli…

Mě ale na výběru finálové desítky povídek vadí ještě jedna věc. Myslím si totiž, že už od samotného začátku byla ze strany redakce chyba, že povolila autorům tři pokusy – tři soutěžní povídky. To by samo o sobě ale ještě nebyl takový problém, problém je podle mě to, že se do finále probojovali někteří autoři, konkrétně pan Čejka a paní Černohlávková, každý hned se dvěma svými povídkami.

Mám za to, že porota měla postupovat jinak, měla se dohodnout, která ze dvou povídek těchto dvou autorů je lepší, i kdyby si měli hodit mezi oběma povídkami, pokud je považovali obě za hodné postupu do finále, třeba korunou.

Tak by dostali šanci na postup do finále dva další autoři, což by mi přišlo mnohem férovější. Nechci v žádném případě tahat za uši oba autory, ti dělali jen to, co se po nich chtělo, chybu vidím v organizačním systému redakce. Stejně tak je mi líto i těch autorů, kteří do finále postoupili i přes nedodržení počtu znaků. Jim nic nevyčítám, zkusili to, a nemohli v žádném případě, alespoň doufám, ovlivnit rozhodování poroty. Bohužel celá situace umožňuje různé dohady a spekulace, zda některý z autorů mohl, nebo nemohl předem vědět, že si s počtem znaků nemusí až tak lámat hlavu.

Na celou soutěž to vrhá stín absolutního amaterismu ze strany redakce, respektive poroty. Mě osobně, kdybych byl na místě autora, který případně soutěž vyhraje, přesto, že prokazatelně porušil pravidla hry, by taková výhra ani trochu netěšila, a myslím si, že bych už z finále sám a dobrovolně odstoupil. Nechci ale nikomu mluvit do svědomí, tohle je věc, kterou si musí ujasnit v hlavě a rozhodnout každý sám, já jen píšu, co bych udělal v takovém případě já. Abych se vyhnul případnému osočení některých lidí stran „kyselých hroznů“, že jsem to nebyl já, kdo se do finále dostal, musím uznat, že se tomu, že tam nejsem, nedivím. Ne snad pro kvalitu mých soutěžních povídek, to je věcí subjektivního názoru každého čtenáře, respektive porotce, ale hlavně proto, že jak jsem zjistil, i já jsem ve dvou ze třech svých soutěžních povídek porušil pravidla – jen jedna má povídka měla předepsaný počet znaků, a ta prostě nebyla tak dobrá, aby porotu zaujala.

Tak to prostě je a já to naprosto respektuju. Ale víte, za co jsem nejvíce rád? Že se ani jedna z mých pravidla porušujících povídek nedostala do finále. Neměl bych z toho vůbec dobrý pocit.

A jak to udělám příště, pokud bude mít soutěž Letní povídka nějaké „příště“?

Neudělám nic, nezúčastním se. Nechci se účastnit něčeho, kde neplatí pravidla.