Zde se musím pana Kroupy tak trochu zastat. Všude takové štěstí, jako my, neměli. A nikdo nemohl tušit, jak se to zrovna u nás vyvine. Stejně, jako nikdo v té době nemohl tušit, že by to u nás mohlo probíhat podobně jako např. v Rumunsku (resp. nikdo si v ČSSR nedokázal např. v září představit, že za čtvrt roku se bude v Rumunsku střílet a jejich "generální" bude dokonce popraven) - nemohl prostě nikdo tušit, že budeme mít kliku jakou jsme měli - a nebudeme tu mít např. něco podobného, co zavedl Lukašenko v Bělorusku. Resp. že vůbec bude Bělorusko, protože se SSSR rozpadne, to samozřejmě také byla v té době myšlenka "z říše pohádek". A že se to tu Jakešovi a spol. nějakým způsobem podaří zabetonovat, to v té době také nevypadalo nijak nepravděpodobně. Samozřejmě - lidé se přestávali bát, bylo zřejmé, že "něco se stane" - ale co, to zřejmé nebylo. A komanči demonstrace potlačovali násilně - a obava, že přitvrdí, stejně jako třeba v srpnu 1969 a lidé se zase začnou bát, tu prostě byla. Stejně jako naděje, že to konečně praskne. Nakonec jsme měli kliku - ale, jak se říká, "po bitvě je každý generálem". Pro mě byl listopad a prosinec 1989 naprosto neuvěřitelná doba - a po mé zkušenosti se "zabetonovaným" socíkem v 80. letech s tím jejich heslem "Se Sovětským Svazem na věčné čas a nikdy jinak" mi těch několik týdnů tehdy skutečně připadalo tak trochu jako "virtuální realita".
