Jedni komunisté vyhráli nad druhými, my ostatní se naivně domnívali, že jsme vyhráli my...

Já vím, že tuhle skutečnost řada lidí odmítá, asi se vůbec nad věcí hlouběji nezamýšlí, nebo si neumí představit, jak mocný moloch tehdejší bolševický režim byl…

.

A protože skutečnost řada lidí odmítá, i těch, co tu dobu zažili, mohou radostně slavit „své“ vítězství nad komunismem.

Nad kterým, chce se mi zeptat?

Nad tím, který představoval Milouš Jakeš a parta dinosaurů kolem něho, z jejichž stáda věkem trochu pravda vyčníval soudruh Štěpán?

Nebo nad tím pragmatičtějším křídlem, prezentovaným mladšími kádry, kteří naštěstí ty dinosaury udolali…?

Tehdy, v roce 1989, naštěstí pro mnoho a mnoho lidí u nás, se hroutila vize socialismu všude v bývalém sovětském bloku. Pokud chceme hledat prvotní popud, onen veliký třesk, který nakonec vedl k pádu socialistických vlád napříč Východní Evropou, musíme se vrátit v čase až k okamžiku smrti Leonida Iljiče Brežněva, do chvíle, kdy s třesknutím jeho rakev dopadla do hrobu – ano, to se skutečně stalo, kdo z nás tehdy nemusel ten funus ve škole povinně sledovat….

Jurij Vladimirovič Andropov, který přišel po Brežněvovi do čela Sovětského svazu, tento řezník z KGB, nechvalně známý svým vlivem i na okupaci naší země v roce 1968, totiž začal i přes svůj nedobrý zdravotní stav usilovat o jakousi rekonstrukci upadajícího sovětského impéria.

I když se to samozřejmě nezdálo, nám v tehdejším Československu určitě ne, měl tento soudruh značný podíl na všem, co následovalo, včetně pádu socialismu ve Východní Evropě.

Andropov se totiž obklopil mladšími a nadějnými kádry, mimo jiné i nějakým Michailem Sergejevičem Gorbačovem…

Tyto nadějné kádry mu měli pomoci zejména potlačit v Sovětském svazu korupci, zvýšit produktivitu práce a obnovit v rámci možností hospodářský růst.

Ne, nedařilo se jim tyto cíle naplnit ani po Andropovově smrti, ke které došlo 9.2.1984, po níž následovalo jmenování do čela Sovětského svazu také starce nad hrobem – Konstantina Ustinoviče Černěnka.

I tehdy to šlo se sovětským obrem na hliněných nohou do kopru. Když pak Černěnko 10.3. 1985 zemřel, k veslu se (konečně pro nás, dalo by se říci…) dostal – Gorbačov. Ten rozjel Perestrojku, jak se tehdejší plán změn nazýval, pod plnou parou. Zachránit už ale nemohl prakticky nic. Vliv Sovětského svazu slábnul, a problémy této země byly tak obrovské, že už jí nezbývala síla na to, aby držela pohromadě dědictví z dob minulých, totiž všechny sovětské satelity.

A právě v této době, kdy už bylo všem vrabcům na střeše jasné, že socialismus je všude ve Východní Evropě neudržitelný, začalo totéž docházet i některým lidem v komunistické straně u nás. Všude kolem nás to praskalo, jako ledy v třicetistupňovém horku – padla Berlínská zeď, Maďaři a Poláci se osvobodili od vlády komunistů, jen u nás a v Rumunsku to ještě drželo. V Rumunsku to bohužel dopadlo mnohem hůře, než u nás, tam došlo k obrovskému krveprolití. Mnozí z nás si pamatují na strašné slovo  - Securitate, což byl název rumunské státní tajné policie, (která byla mimochodem největší tajnou službou v tehdejším socialistickém bloku…), která se právě v roce 1989, když se snažila bránit režim rumunského diktátora Nicolae Ceausescua, dopouštěla neskutečných brutalit na rumunské veřejnosti.

My jsme naštěstí měli méně horké hlavy ve vedení komunistů, kteří už nebyli naštěstí tím, čím bývali v době vraha Gottwalda, kdy se jejich klan rovnal zákeřné krvelačné vlčí smečce, která neváhala roztrhat vlastní členy, natož řadové občany.

A tak se stalo, že přímo ve vedení komunistické strany Československa, začalo docházet k mocenskému boji. „Staré struktury“ šílely strachy, aby se lidé neosvobodili z jejich vlivu – měli se také čeho bát. Kdyby jim měl národ se vším všudy oplatit všechno, čím se na něm provinili, asi by nestačily lampy veřejného osvětlení…

Jenže byly tady i „nové struktury“, které si řekly, že by to šlo i bez rizika zhoupnutí se na metru a půl lana. Tito lidé si uvědomili, že socialistický stát stojí strašně moc peněz, a hlavně času a energie, hlídat neustále vše, co se děje. Uvědomili si, jak by to bylo všechno jednodušší, kdyby lidem klidně umožnili podnikat, cestovat, kdyby neztráceli čas a prostředky hlídáním každého prdu, co kdo v národě vypustí. Navíc by v takovém stavu, kdy by bylo možné podnikat, rozumějte – vydělávat, byla přeci nejlepší možnost, aby se z nich samotných stali v podstatě neomezení vládci, prachatí a s vlivem až hanba, jen by ten svůj vliv nazaštiťovali stranickou průkazkou, ale „rukou trhu“.

Kdo, když ne oni, měli přeci ty správné informace, kontakty na těch nejvýhodnějších místech všude po světě, kdo když ne oni by se mohli stát ještě mocnějšími pány, než jakými byli dosud, a to všechno pod pláštíkem legality svobody a demokracie, která už stejně, jako ne pláštík, ale ohromný plášť začala pokrývat zbytek bývalého sovětského impéria…?

Dalo by se říci, že kdyby se jim jejich úmysl podařil, mohli mít pro sebe rezervovány ta nejpřednější místa na startovní čáře.

A tak se do toho dali…

Naštěstí se jim podařilo dostat na svou stranu veškerý silový aparát, kdyby ne, nenamlouvejme si, jak by to celé se sametovou revolucí dopadlo – stačil by jeden MIG nad Letnou, jeden tank na Václaváku, pár dávek z kulometů a palubních kanónů… a bylo by po revoluci…

Pravda, tím by si každý, kdo by takový rozkaz dal, podepsal v budoucnu minimálně doživotí, protože nakonec by ten socík stejně padl, ale to tehdy nemohl nikdo vědět.

Často slýchám argumenty, že důkazem pro skutečně živelnou revoluci, ve které neměla žádná klika uvnitř komunistů vliv, budiž fakt, že Státní bezpečnost pálila své archívy až v době, kdy už bylo jasné, kam to všechno směřuje a že kdyby to bylo naplánované od samotných komunistů, že by ty archívy spálili mnohem dříve, s předstihem.

Já naopak tvrdím, že ty archívy spálili přesně v pravý čas, ani brzy, ani moc pozdě. Ani brzy pro případ, že by náhodou vše nakonec dopadlo jinak a klika dinosaurů by nějakým záhadným způsobem vyhrála, ani moc pozdě, aby se nastupyvším „demokratickým“ silám nepodařilo ony doklady získat.

Když to všechno, co jsme nyní napsal podtrhnu a sečtu, musí mi nutně vyjít, že Sametová revoluce byla od prvopočátku naplánovaná na místech, od kterých bychom to asi čekali nejméně – od samotného sídla KSČ. Naplnit ulice a náměstí, to nebylo nic těžkého, kdo z nás tehdy necítil tu euforii, tu touhu po změně a po osobní angažovanosti, aby člověk jednou mohl říci – „já byl u toho!!!“

Ano, byli jsme všichni stafáží, jak kovaní disidenti, tak my ostatní. Ale buďme za to vlastně rádi, kdyby se té pokrokovější klice komunistů tehdy nepodařilo vyhrát, Bůh ví, jak by to u nás nakonec dopadlo a kolik životů by to stálo.

Ten boj se tedy tehdy nevedl v ulicích, ale v politbyru.

Bohužel, musíme za to, že se to tehdy „povedlo“ dodnes platit daň. Dodnes máme lidi s komunistickou minulostí, nebo komunistickým myšlením, což je asi horší… nalezlé všude možně, dokonce i na těch nejvyšších místech.

Ta pokroková klika si uměla zařídit a pojistit, aby na ně ruka revoluce nedosáhla. Davu předhodili soudruha Štěpána, ne že by si to nezasloužil, ale ostatní mohli zůstat v klidu.

Proč…?!

Protože – „nejsme, jako oni“…

Kdo to pamatuje, asi ví, kam a na koho tím mířím…

A tak máme 17. listopad v hlavách a srdcích zakotvený jako den, kdy jsme začali vítězit za svobodu.

Ale jo, buďme rádi, že tomu tak je, mohlo být hůře, mnohem hůře…

.