Jedna z nejhorších věcí, která se vám může po ránu stát…

Doufám, že nejsem sám, kdo v tom lítá. Pocit vlastní výjimečnosti jsem už před časem nadobro ztratil, takže snad i někdo další občas tone ve stavu beztíže…

.

To máte tak, představte si, že se ráno probudíte a jste celkem svěží. V noci vás netlačila noční můra, ani vám žena nesebrala peřinu, takže vás nejen nebolí záda, ale ani duše. Vyhupnete z pelechu, na záchodě zjistíte, že prostata zůstává ve své standartní velikosti a nic nebrání vašemu úspěšnému startu do nového dne.

Vypijete si pěkně nalačno tu svou ranní povinnou sklenici vlažné vody s vymačkaným citronem, vyvenčíte psa a po dobré snídani do sebe hodíte něco vitamínů a jiných berliček, aby ten váš den byl opravdu jako malovaný. Do práce skoro běžíte, svému okolí dáváte nepokrytě najevo, že to, co vám ten den buší v hrudi, je atomový reaktor.

A pak přijde ta chvíle, kdy rozrazíte dveře svého pracoviště a první, co spatříte je… huba kolegy, případně kolegyně, roztažená téměř k roztržení, bohužel ne v úsměvu, ale v zívání.

Váš na několik příštích hodin parťák se potácí po místnosti, oči jeho se podobají očím králíka v poslední fázi myxomatózy. Hubu nosí neustále dokořán, u toho vydává podivné zvuky, za které by se nemusel stydět ani středně vzrostlý lev. Bryndá kafe po podlaze, zakopává o věci, které před ním neleží, z jeho pohybů máte pocit, že budete muset za okamžik použít mobilní aplikaci Záchranka, pokud tedy nebude dříve třeba volat pohřební službu…

Váš kolega je prostě totálně vyřízenej, snad nespal, nebo spal, ale špatně, každopádně se zdá absolutně nepoužitelnej. Vy, ruku ještě na klice, najednou zjišťujete, že něco z té jeho otevřené huby a oteklých očí přeskakuje na vás. Cítíte, jak vaše svaly ochabují, vaše mysl ztrácí bystrost horského potoka a začínáte nenávidět králíky v posledním tažení. Pustíte kliku, dopotácíte se ke své židli a zjistíte, že ten atomový reaktor ve vaší hrudi zmizel, aniž by explodoval. Prostě vyšuměl.

Najednou jste v místnosti servaní jako jetel dva. Už i vám koutky úst cukají směrem k roztržení, oči vám opuchují a při pohledu na kolegu máte pocit, že se díváte do zrcadla. Najedou máte pocit, že když vaše tělo udělá nějaký pohyb, že ho hlava dožene až za nějakou chvíli.

A je to tady – chandra a vyčerpanost, zejména po ránu, JE nakažlivá!

Ať mi nikdo netvrdí, že ne!!!

Můžu se takhle po ránu cítit na dvacet, můžu si myslet, že když roztáhnu ruce, že poletím, ale stačí jeden jediný kolega, který se nebude nijak tajit s tím, že dnes „nemá den“, a rázem ho nemám taky.

Tak co, jsem výjimečný a nikdo z vás to tak nemívá, nebo jsem zaplať pánu Bohu stejnej, jako vy ostatní…?

.