Jak jsem se pobavil v restauraci ve Velkých Losinách…

Pan Pohlreich se může třeba rozkrájet, kvalita některých pohostinských podniků u nás je přesto stále na dost bídné úrovni. Ale zase se tam pobavíte, to ano…

Je tomu už nějaký ten pátek, co jsem tady napsal článek o jedné restauraci ve Vrchlabí, které by se měl (alespoň tehdy to platilo – nevím, jak nyní…) vyhnout každý, kdo trpí nedostatkem času.

Sešel se rok s rokem, a já jsem tentokrát navštívil město, ležící poněkud východnějším směrem – Velké Losiny. Abych byl konkrétnější, navštívil jsem nejen tamější zámek, který mimochodem nic moc – kdysi jsem tam byl a pokud si vzpomínám, tak tehdy nám slečna průvodkyně v pravé poledne nemusela na exponáty svítit baterkou…, ale zašel jsem tam i do jednoho hotelu. Respektive jsem zašel s rodinkou na oběd do hotelové restaurace.

Připadal jsem si, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a zatočil s časem – takové „déja vu“, jsem už dlouho nezažil…

Po place se ploužila jedna otrávená servírka, po stolech špinavé nádobí od hostů, co už odešli asi hodně dávno, restaurace plná sotva způli, ale nejzajímavější byly výrazy tváří sedících hostů.

Ty netrpělivé, tu značně, tu začínajíce naštvané tváře, jsem už přeci někde viděl…

Sotva jsme se stačili usadit, vstala od jednoho sousedního stolu mladá žena, která se podle jejích slov po hodině (!!!) čekání dožadovala od servírky objednané polévky.

No, paráda, řekl jsem si. Abych byl upřímný, tak já jsem se docela bavil. Hlad jsem neměl tak hrozný a poučen minulým mým podobným zážitkem, jsem si zapamatoval čas našeho usednutí ke stolu.

No, co bych Vás napínal – během třiceti minut, kdy si nás nevšimli, kdy jsem musel sám odklidit z našeho stolu špinavé nádobí na vedlejší, už vlastně přeplněný stůl podobným tovarem, po tom, co jsem si musel zajít osobně odchytit tu bloudící nešťastnici, co tam prý pracovala, abych jí nasměroval k našemu stolu, abych objednal nápoje a polévky, po dalších patnácti minutách, než bylo natočeno jedno malé pivo a dvě kofoly, po dalších dvaceti minutách, kdy jedné paní k vedlejšímu stolu (podle všeho matce té, která chtěla po hodině polévku…) konečně přinesla servírka objednanou palačinku, ze spodní strany totálně spálenou, po té, co v tomto časovém úseku se tato rodinka rozhodla platit a byla jim naúčtována i ta nešťastná polévka, které se do té doby (!!!) i přes urgence mladé paní nedostalo, přesto že byla v účtu napočítána (!!!), po té, co se moje žena šla servírky zeptat, jestli i my dostaneme (někdy, letos…) objednanou polévku, nebo si máme raději vytáhnout z batohů vlastní rohlíky se salámem, po té, co jí servírka odpověděla, že – cituji – „…to budete mít asi nejlepší…“ – konec citace výroku servírky – jsme se rozhodli, že už pro ten den bylo legrace akorát tak dost, dali na stůl obnos na haléř přesný, kolik stály naše nápoje, a šli jsme se najíst někam jinam.

Jo, abych nezapomněl, ten skvělý podnik, kde se takto bezvadně pobavíte, se jmenuje Hotel Praděd a najdete ho ve Velkých Losinách…