I Vy vlastenci...

Vyhráli jsme světový šampionát v hokeji, našim reprezentantům se povedlo odvést kus poctivé práce. A najednou většina národa zjistí, že jsou Čechy…

Když naši „zlatí hoši“ projeli zápas s Norskem, tak pomalu nebylo pro plivance, které se na hlavy svěřenců trenéra Růžičky snesly, kam šlápnout. Doslova všude se řešilo, jací jsou ti dnešní „hokejmani“ saláti a jakou že to ostudu udělali nám všem…

Národ český je národem neskutečně vrtkavým. Bojím se, že nikde na světě se nenajde tolik korouhviček, jako právě v řadách našeho národa. Stačí jeden debakl a kde kdo se shání po kameni, se kterým by se přidal ke kamenování.

Je mi tak trochu špatně od žaludku, když okolo sebe sleduji, jak lidé, kteří před pár dny nenašli slova pochopení pro vrtkavou štěstěnu, tak vzácnou v odvětví zvaném sport – jak ti samí lidé najednou křičí z plna hrdla –„…kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop…“

Najednou všichni „našim klukům“ věřili, drželi jim palce a jsou hrdí na to, že jsou všichni dohromady Čechy…

Není nad to, koupit si odpustek pár výskoky do vzduchu a být hrdým „vlastencem“…

Proč nejsou ti samí lidé vlastenci i ve chvílích, kdy se (když už jsme u hokeje, potažmo u sportu vůbec) našim reprezentantům nedaří?

Ve chvílích, kdy by se právě (tak trochu a ekvivalentně) ukázalo, jak opravdoví vlastenci, my Češi, umíme být…?

Pan kolega Streit dnes ve svém blogu psal něco o tom, že je třeba i při fandění sportu uchovávat tradice a národní hrdost, za kterou řada lidí v minulosti položila život. Nenapsal to tam takhle doslova, ale myšlenka je zhruba tato. Já se ale bojím, že kdyby ti lidé, kteří opravdu položili život za naší národní svobodu, viděli, jak „umíme být hrdí“ na svou národní identitu jen ve chvílích, kdy se našim reprezentantům blyští na krku sportovní zlato, že by nám, co máme tu kliku, že po nás nikdo nepožaduje, abychom padli, že by nám řekli onu okřídlenou větu, kterou končil Karel Kryl svou píseň o neznámém vojínovi – „…nasrat, jó nasrat..“!

Je mi jasné, že tyto moje myšlenky jsou pro řadu lidí kacířskými, ale už jsem dost veliký kluk na to, abych věděl co cítím a nebál se to říct.

Mám také radost, že jsme mistři světa v hokeji. Větší radost bych ale měl, kdybych cítil, že patřím k národu, který je hrdý sám na sebe pořád, ne jen ve chvíli, kdy vidí sportovní zlato.

Nevím, co by se muselo stát, abych toto cítil. Někdy závidím lidem, co měli tu smůlu a zároveň tu čest, že žili své životy v daleko těžší době, která sice neznala hokej, ale znala slova - národní hrdost.

Mám na mysli tu skutečnou hrdost, ne tu, co má příchuť kočičího zlata…