Hnus nemůže být umění, protože umění je o kráse…

V téhle předvánoční době tak nějak více přemýšlím nejen o kráse, ale i o trápení, o zlu, o hnusu. A o hnisu mezi námi…

Člověk by chtěl strašně moc věřit v dobro, jenže to by musel být slepý a hluchý, aby viděl jen jednu stranu mince. V posledních dnech rozbouřil vody veřejného mínění někdo, kdo si říká Řezník. Pan Řezník je člověk, který si libuje v hnusu – doslova. Texty jeho, no, písně to nejsou, projevů, se zaobírají vraždami, kucháním vnitřností druhým lidem zaživa, libuje si v představách brutálně znásilněných žen.

Což o to, že se někde najde jeden vyšinutý člověk, to není nic divného. Co je ale divné, je to, že takovým textům, jak se zdá, fandí velice mnoho lidí, dokonce tolik, že to jejich autorovi málem vyneslo internetového Slavíka…

Umění, to slovo už v sobě ve své podstatě odjakživa ukrývá synonymum pro krásno. Komu se může zdát krásnem krvavá jatka? Až tam došel dnes člověk? Kde je ten člověk, který kdysi obdivoval herecké koncerty a hry se slovy pánů Horníčka, nebo Voskovce a Wericha?

Proč dnešní gymnasisté ve městě, kde žil nějaký čas génius pera, pan Hrabal, o něm nemají ani potuchy? Proč jim škola, kterou si vybrali pro svou cestu dospíváním, zřejmě nikdy o slavném Nymburském občanovi neřekla? Proč celé generace, počítající se na desítky a desítky, našich předků uznávaly určitá pravidla slušnosti, úrovně, kultury, aby dnešní lidé ze všech sil tyto mety bourali, znásilňovali, tupili?

Proč dnes skoro nikdo neumí udělat legraci bez vulgarit (čest výjimkám), krásně a inteligentně, tak jako to uměli třeba pánové Horníček a Sovák, coby písaři z města Paříže?

Proč dnes lidé obdivují „písně“ plné násilí a hnusu, které neřeší vůbec nic, snad krom snahy o vlastní zviditelnění jejich autora? Proč je laťka pro umění dnes tak strašně nízko? Víte, když vezmu dva kýble, jeden s červenou barvou, druhý s modrou, a oba převrhnu na prostěradlo, pak ano, může vzniknout něco, čemu se s trochou fantazie dá říkat – umění.

Když ale na to samé prostěradlo rozmatlám lejno, tak je to jen obyčejná prasárna.

Možná jsem pro někoho poslem špatných zpráv, a tací se v minulosti, třeba ve starověkém Řecku, i popravovali. Jsem poslem špatných zpráv, protože v naší společnosti vidím jen strašně málo věci, které zůstávají dál krásné. A je mi z toho smutno. Každým dnem víc a víc dnešní době nerozumím, vlastně ani rozumět nechci.