Hele, Santo, vezmi si ty svý soby a táhni…

Nevím jak Vám, ale mně ten směšný chlápek, ten klon Ježíška s Mikulášem vadí. Tedy, abych byl přesnější, vadí mně u nás v Česku…

Asi každý z nás, Čechů, kterému je třicet a více, a který neměl doma kované komunisty, se těšil rok co rok na Ježíška. Já osobně jsem ale tomuhle bájnému stvoření nikdy nepřipisoval nějakou přesnou fyzickou podobu.

Jasně, věděl jsem, že to malé robátko v Betlémku, co jsme s tátou rok co rok usazovali pod vánoční stromek, je právě onen Jěžíšek. Jenže nějak mně jeho malé tělíčko nesedělo k lopotě, kterou by musel zákonitě takový tvoreček vynaložit při úsilí dovalit do tisíců domácností ty hory dárečků, co z nich byl vždycky okolo popelnic den po Štědrém dnu takový papírový nepořádek.

Pravda, v tomhle směru se jevil ruský děda Mráz, nebo (tehdy) ze západních dálav kynoucí Santa, jako postavově přiměřenější, ale nic naplat, já se nedal zviklat a prostě k nám vždycky chodil Ježíšek.

A představte si to, chodí k nám i dál.

I moje děti píšou dopisy Ježíškovi, tedy abych byl přesnější, už jen jedno dítě, to druhé už prošlo procesem poznání (a ztráty iluze, kterou už nic v dospělosti nenahradí…).

I my u nás na Štědrý večer posloucháme a (v rámci hudebně – produkčních možností každého toho z nás) zpíváme vánoční koledy. V těch koledách není ani slovo o nějakém tlustém cizím chlápkovi v červeném županu, co potřebuje k tomu, aby se pohnul z místa saně o síle nejméně dvou sobích sil.

To „našemu“ Ježíškovi stačí k pohybu a k návštěvě u nás něco, co nikdo z nás nikdy neviděl, přestože se každý z nás jako dítě tak snažil, aby TO zahlédl a přišel tomu na kloub a to „NĚCO“ nese Ježíška na křídlech naší fantazie, na našich krásných dětských snech.

Nevím jak Vy, ale já u nás doma nikdy nedopustím, aby náš Jěžíšek z toho obláčku krásných českých tradic spadnul někam v nenávratno a aby ho na nebi našich přání vystřídal nějaký tlustý fousáč, co aby někam přišel, musí vylézt po okapu, nebo proletět komínem.

Můj (a doufám, že snad i Váš) Ježíšek se k nám dostane skrze naše srdíčka, co se v ten kouzelný večer zase rozbuší v rytmu dětského vnímání světa.

Pro něho mám já i moje rodina svoje srdce otevřená.

Pro toho cizího vousáče ale nemám pochopení a mám pro něho jen jeden vzkaz – k nám nechoď, my se nestydíme za to, že jsme Češi a nepotřebujeme ke štěstí pod vánoční hvězdou pocit, že když nebudeme „světoví“, že snad budeme něco méně.

My chceme být velcí tím, že budeme sví – tak jako byli naši rodiče, jejich rodiče a rodiče jejich rodičů.

Člověk, který ztratí svou minulost, jako by nebyl a my chceme hodně být.

…Nezdá se Vám, jakoby někde blízko, snad vedle v pokoji, potichu zazvonil zvoneček…?