Haló, tady rádio XY…

Také jste se občas zarazili nad tím, proč někteří posluchači volají do rádií na různé soutěže, nebo na písničky na přání, přitom vlastně evidentně vůbec nevědí, která bije…?

.

V práci poslouchám hlavně dvě rádia. Když potřebuju nakopnout a makat jako čert, tak je jasná volba rádio, co vaří poctivej bigbít. Když naopak potřebuju zklidnit tep, nebo když nechci slyšet ve zprávách o negativních událostech, přeladím na rádio, kde řeka hučí, ztichnou bílé skály, a kde vlajka vzhůru letí.

A právě při poslechu toho druhého výše popsaného rádia jsem často svědkem něčeho, čemu se asi říká černá můra rozhlasových moderátorů. Nevím, zda se posluchači toho rádia rekrutují z lidí bez slovní zásoby, nebo lidí uspaných písní Ascalona, faktem ale je, že jsem nikde jinde nezažil tak vysoké procento volajících, co by snad raději neměli volat vůbec nikam…

Dobrý den, posloucháte rádio XY. Jmenuju se Petr Mustang Stoklasa a budu vaším společníkem v dnešním odpoledni na našem – vašem oblíbeném rádiu XY. Po skvělé klidné písni o tom, co cítí kovboj, když mu odejde milá a rozutečou se mu splašené krávy, bych byl rád, kdyby se ozval někdo z vás, posluchačů, kteří poznali interpreta této soutěžní písně. Posluchač, nebo posluchačka, samozřejmě, který a která nám zavolá, má možnost vyhrát naši skvělou cenu, zbrusu novou, ještě ze soustruhu teplou pánev, určenou k vaření na otevřeném ohni, ke které dostane nádavkem ještě jako prezent vojenský otvírák na konzervy…

Ááá, zdá se, že už nám někdo volá.

Haló, haló! Dobrý den, tady rádio XY, u mikrofonu je Petr Mustang Stoklasa a ptá se, kdo pak je tam na druhém konci…?

Tůt, tůt, tutůt…

Aha, tak to byl nějaký pan Tůtal, ha ha ha. No tak nic, i takové věci se stávají, dáme tedy šanci dalšímu volajícímu, haló, kdo pak je tam?

É-áá, já jsem tady.

Ano, ano, to slyšíme a kdopak se nám to dovolal, jakpak zní vaše jméno…?

Ééé, tady Pospíchal.

Výborně, jen bych prosil vaše křestní jméno, nechce se mi říkat vám vaším příjmením, abyste neměl pocit, že vás snad někam honím, ha ha ha…

Haló, já jsem tady…

Ano, to už víme, ale zatím nevíme, proč nám voláte... vzdává spíkr snahu vydolovat z volajícího, jestli je Fanda, nebo Jožin…

No já volám.

Ano, a proč nám voláte… na čele rozhlasáka se začínají objevovat první kapičky potu při představě, že bude u mikrofonu a se sluchátky na hlavě sedět ještě příští nekonečné čtyři hodiny…

No, já vám volám tudle na tu objednávku písničky.

Ale to jste si trochu popletl, praví muž ve zvukotěsné místnosti, s nadějí v hlase, že ten rozhovor musí zákonitě skončit brzo, když jde evidentně o omyl.

Halóó, jste tam?

Ano, ano, já jsem tady, ale v tuhle chvíli si nemůžete objednat žádnou písničku, nyní jedeme na play-list. Písničky na přání vám budou k dispozici až zítra dopoledne u kolegyně Marcelky.

Koho…?!

Marcely Lasice Mařákové. Ale vraťme se k tomu, proč byste měl volat. Znáte prosím odpověď na soutěžní otázku?

Cóóó?! totálně mimózní dotaz.

No, já vám přeci volám…

Ano, ale když neznáte odpověď na soutěžní otázku, je mi líto, ale budeme se muset rozloučit a dát šanci někomu dalšímu, kdo tu odpověď zná.

Jakou odpověď…?

V tuhle chvíli už pán z rádia začíná docházet k tomu, že je dost možná terčem vtipu neznámého volajícího, co si říká Pospíchal…

Nó, tak když nehrajete na přání, tak alespoň pozdravujte Václava z Chotěboře, on stoná a tak ať už nestoná.

Ano, to můžeme, ale teď už se budeme muset opravdu rozloučit, mějte se mo…

Ale já jak vás slyším, vy jste taky ňákej ten nakřáplej…

Ano, mám trochu problém s rýmou, ale snad mě to brzy přejde… co je tomu dědkovi do toho, že mám sakra ucpanej nos?!

Nóó, tak pozdravujte teda i sebe, ať už nestonáte.

O spíkra se už pokoušejí mrákoty, v jejich rádiu XY není zvykem lidem praštit s telefonem uprostřed věty, to se prostě s jejich strategií neslučuje.

Naštěstí mu vyjde sploutelefonovatel nečekaně vstříc…

Jé, Božka, ty už si doma? Já sem ti chtěl akorát nechat zahrát, ale sedí tam dneska asi ňákej blbec, co nechápe, vo co mi de. Cos přinesla k večeři?... Povídá pan Pospíchal zcela určitě někam mimo sluchátko, na které už evidentně zapomněl…

No, tak pan Pospíchal už asi dostal hlad, tak my se rozloučíme a dáme si nějakou pěknou písničku. Nějakou hodně dlouhou, co říkáte…

Spíkr spustí hitovku z první poloviny minulého století, u které se to vzpomíná, až hanba, a která je nejdelší, jakou mají v archivu. Sám hned po spuštění písničky běží urychleně do rohu místnosti, kde v marné snaze rozbít si hlavu, s ní tluče do molitanového zvukotěsného obložení stěny.

A já?

Já udělám to nejrozumnější, co mohu, rychle přeladím na pořádnej bigbít, a kašlu na to, že mi to zvedne tep a požene kupředu, jako běžely ty splašený krávy, co se rozutekly Waldovi Matuškovi v té jeho soutěžní písničce.

Sakra, Walda! Že já jsem do toho rádia nezavolal…

.