Doba se změnila, jak na tento fakt zareagujeme…?

Podle českých bezpečnostních expertů žijeme už nějaký čas ve válce. Nebral bych jejich tvrzení na lehkou váhu, přeci jen jde o lidi, co v oboru pracují celý život…

Čím dál více lidí této informaci začíná věřit, bohužel je ale stále dost těch, co taková tvrzení považují za plkání a malování čerta na zeď. Nevím, jestli je to tím, že řada hlavně mladých lidí dnes nemá srovnání s minulostí, a protože se jejich čas vnímání okolního světa datuje například až po 11. září 2001, neumí vidět rozdíl mezi „tehdy a nyní“.

Jenže jak se ukazuje, v Evropě nejde zdaleka jen o nebezpečí ze strany islámského radikalismu a terorismu. Ano, s těmito silami jsem i my ve „válce“, i když zatím u nás nic nebouchlo, ani nikomu v hlavě. Jak se ale v optice současných událostí na východní Ukrajině jeví, to, co jsme celá desetiletí pokládali za daný stav, může se během pár dní změnit k nepoznání.

Po roce 1989, a po událostech, které tento zlomový rok těsně následovaly, asi jen málokdo tušil, že se budeme ve střední Evropě ještě za svého života bát Ruska. Jenže jak se říká, nikdy se nemá říkat nikdy…

Dnes je nad Slunce jasnější, že je tady hrozba ze strany Ruska. Abychom ale byli spravedliví, vývozce demokracie, USA, si co do nebezpečnosti svých počinů a kroků s Ruskem moc nezadá. Prostě status quo mezi velmocemi je narušený, a my, pokud nejsme na hlavu padlí, bychom si to měli konečně přiznat. Ne, nevolám po válečném šílenství, naopak, ale měli bychom si uvědomit, že tím, že budeme dělat, že problém neexistuje, tento sám od sebe nezmizí. Naše země je malá, nemáme žádnou páku na ovlivnění tak velikých událostí, jako je případný střet mezi Západem a Východem, nebo mezi Západem a islámem. Takové události nás prostě semelou, vtáhnou nás do sebe, aniž by se předem ptaly na náš názor. Teď se konečně dostávám k tomu, proč vůbec toto dnešní zamyšlení píšu…

Já, jakožto zástupce pozdně středního věku už mám dost let odžito, ale pořád si pamatuju, co se dělá se zbraní, jak je důležité v určitých chvílích nepřemýšlet, ale plnit rozkazy (nemám na mysli slepý fanatizmus, ale praktickou otázku situací, kdy je třeba zapřít své ego, a prostě poslouchat nadřízené…), stále si pamatuju, že je nutné dodržovat určitá pravidla stran udržování vybavení pro vlastní přežití, stále si pamatuju některé taktické a odborné věci, stran vojenského života – stejně, jako si to asi pamatuje většina mužů, co prošli vojnou.

Jenže nás takových je rok od roku méně, a nastupující generace mladých mužů asi vůbec netuší, co to tady plácám. Přitom ale jde hlavně o JEJICH budoucnost, co my, skoro dědkové, s námi už to nikdo nevytrhne. Mělo by být přeci v zájmu mladé generace, aby dokázala třeba i silou ubránit své životy, své všechno, čeho se případně nechtějí vzdát. Jenže zkuste dnes před dvaceti průměrnými dvacetiletými mladíky nahlas říct, že by bylo v současné geopolitické situaci dobré, aby se alespoň řekněme na dva – tři měsíce zapojili do vojenského výcviku…

Pět se vám bude snažit sdělit, že jste cvok, dalších pět vám bude chtít namlátit, a zbylých deset se vám prostě vysměje. Ani jeden z nich si neuvědomí dopad současného dění a nutnost se k tomu postavit čelem. Včera jsem četl zajímavý blog některého kolegy bloggera, na jehož jméno si bohužel nevzpomínám (omluva), který se nad stejným problémem zamýšlel také. I já si myslím, že argumenty, kdo by platil za případné, znovu opakuju jen několika měsíční, brance například hypotéky, jsou liché. Je jasné, že banky by pro ty tři zpožděné splátky na buben nepřišly, navíc si myslím, že těch dvacetiletých, co dnes splácejí hypotéku, je mizivé procento. Drtivá většina dnešních mladých lidí okolo dvaceti let žije u svých rodičů, využívá mama-servis a papa-banku. A že studují? Ona i ta škola by to bez nich ty tři měsíce vydržela…

Jenže takové myšlenky dnes nejsou populární, mám za to, že se u nás najde stěží nějaký politik – kamikadze, který by podobná opatření navrhoval. Pokud ale není odvaha k takovým společenským změnám, ve stínu událostí, které se na nás valí z celého světa, kde se později vezme odvaha k obraně všeho, co je součástí našich životů…?

A ono k tomu dojde, bohužel se lidstvo (znovu) dostalo do stádia válečné skluzavky, snad aby se zrno vyčistilo od plev, stejně, jako tomu bylo v dějinách lidstva po určitých dekádách od nepaměti. Mír je strašně vzácná věc, a když se poctivě podíváme do historie, zjistíme, že se dějiny nepsaly olivovou ratolestí, ale mečem. Věřit, že je dnes lidstvo jiné – lepší, je hloupé, naivní a jde o lhaní nejen sobě, ale i budoucím generacím. Kdyby lidstvo bylo na vyšší úrovni, než kdykoliv v dějinách, nečetli bychom dnes takové zprávy ze světa, jaké čteme…

Jak se k tomuto faktu postavíme...?