Divný lidi, divnej svět…

Jenže co s tím? Nic, kašlat na to. Strčit harmoniku do kapsy a smát se. Nebylo to jiný, a proč by mělo? Ani já nechci bejt jinej…

Vedro odtáhlo, lidi otevřeli okna a můžou dýchat. Fajn, všeho moc škodí. Nějakej týpek žvatlá do mobilu, že –„…jistě, můžeš se spolehnout. Stejně jsem ti chtěl zavolat a nechat to na tobě, abys to rozhodnul. Cože? Jo, samo, spolehni se. Ahoj a pozdravuj rodinku!“.

Jdu jenom kousek za ním a tak vidím, jak vymačkává nějaký další číslo a volá někomu, aby mu řekl svojí verzi toho, co právě s někým dohodnul –„…hele, to je čuran! Von si fakt myslí, že se z něj poděláme. Co? No to si piš, že na něj kašlem. Nebudu se s ním mazat, uděláme to s Jirkou a ten kokůtek se to domákne, až když bude po všem. Pak ať se zjeví. Ta jeho fuchtle bude řvát určo víc než on. Jasně, čus a pozdravuj rodinku…“

Divný lidi, divnej svět…

Je odpoledne a nějakej chlápek se snaží dole u baráku k někomu dozvonit. Marně, asi ho tam nechtěj. Žvatlá do mluvítka u zvonků, že ji miluje a ona na něj sere. Klíče dolů neletí a bzučák se neozývá.

Kdo že to zpíval o tom, že „každý náš den je tvůj, lásko…“?

Jirka Schellinger?

Jo, to byl on. Taky dopadl špatně. Třeba za tím jeho koncem byla i nějaká ta láska, který chtěl dokázat, jak je „její“.

Kdo ví?

Divný lidi, divnej svět…

Parta malejch kluků se směje jednomu z nich. Ten má v ruce foukací harmoniku a asi se chtěl zalíbit tím svým foukáním některý z těch malejch princezen, co seděj opodál. Vykoledoval si jenom to, že se mu snažej ti ostatní, co mají ruce prázdný, vnutit, že je trapnej a že neumí vůbec hrát. Kluk je rudej vzteky, ale nakonec na to přijde.

„Polibte mi prdel. Všichni!“

Otočí se, strčí harmoniku do kapsy a jde si hledat jinou cestu.

Na rozdíl od těch ňoumů, co se mu smějou, on má tu harmoniku. Oni mají jen svý blbý kecy.

A holky na to jednou taky přijdou…

Divný lid, divnej svět…

Jo, je to tak. Někdy se člověk snaží něco neztratit a ztrácí mnohem víc. Prej, že je svobodnej ten, kdo tleská s ostatníma svobodnýma?

Ale hovno.

Nejsvobodnější je člověk ve chvíli, kdy nemá co ztratit. Pak teprve vidí, že ta svoboda ostatních je jen póza, ze který se snažej neuhnout.

Svoboda je vlastně v tom, že člověk někomu může říct –„polibte mi prdel…“, a pak si může strčit harmoniku do kapsy a jít hledat jinou cestu.

Je to stejný, jako když chlap doma musí poslouchat kecy o tom, že nezvedl na záchodě prkýnko, nebo ho zapomněl vrátit dolů. Tak se na nějaký zvedání prkýnka vykašle a začne si na něj při čurání sedat. On si to totiž umí vyřídit i v sedě, ale ženská ve stoje jen těžko.

Jde jen o to, hledat cesty, který nejsou proti ničemu a zároveň si na nich člověk může říct –„polibte mi prdel“. Pak strčí harmoniku do kapsy a jde dál…

Divný lidi, divnej svět…