Další pravdy o vojně v 80. letech…

Ve svém minulém článku jsem psal o násilí a o mazáckých praktikách v naší bývalé armádě. Dnes Vám prozradím pár lahůdek o našem velitelském sboru, takzvaných – „lampasácích“…

Dnešním pohledem viděno, musí se tomu člověk smát. Tehdy to ale nám zúčastněným moc k smíchu nepřipadalo. Ne nadarmo se říkalo, že člověk byl na vojně jednou nohou v hrobě a druhou v kriminálu…

Naši (alespoň tedy moji) velitelé, byli skutečným „výkvětem“ strategického myšlení. Vzpomínám si, jak například při divizním cvičení v šumavských Boleticích nám náš velitel přikázal dát určitým způsobem na pozorovatelnu štábu maskovací síť a tím ji učinit neviditelnou…

Hlavními hosty tam tehdy bylo pár soudruhů ze Sovětského svazu. Ti přiletěli a přistáli vrtulníkem nedaleko kopce – kóty, na které jsme zbudovali právě tu pozorovatelnu. Jaké bylo zděšení našeho velitele roty, když mu jeden z českých důstojníků, co doprovázel soudruhy z Rudé armády, sdělil, že ten nápad s obráceně položenou maskovací sítí (lesklou stranou nahoru) byl skvělý, protože se pilot vrtulníku mohl dobře orientovat, bezpečně nás tak našel a mohl sovětské soudruhy vysadit tam, kde bylo třeba…

Pravda, nepřátelský letoun by díky té lesklé straně sítě rozsekal stanoviště našeho velení na sračku, ale co na tom – hlavně že jsme postavili pozorovatelnu ve stanovené časové normě…

Ty časové normy, s těmi byla také docela legrace.

Jednou takhle při prověrkách jsme měli za úkol vykopat ručně v určitém časovém limitu obrovskou jámu, aby se do ní umístily dřevěné panely, z čehož mělo vzniknout po zasypání podzemní velitelské stanoviště. Kopali jsme celou noc jako stádo krtků, ale už někdy ve dvě ráno bylo jasné, že se prostě do časové normy nevejdeme. A tak i velitel naší roty přišel na to, co znamenalo slovo –„ojebávat“. Vojín Vaněček dostal pokyn, aby osedlal svůj bagr UDS114 a do třiceti minut byl výkop hotový. My ostatní jsme potom byli rozdělení do dvou skupin. Jedna odklízela a maskovala stopy po kolech bagru, který už zase odpočíval někde v roští a druhá skupina krompáči dohlazovala stěny okopu tak, aby nebylo poznat, že tu díru má na svědomí technika a ne lopaty a lidské svaly…

Zbývalo už jen položit do jámy dřevěné panely stěn a stropu, zasypat zeminou, zamaskovat a norma pro budování velitelského stanoviště „živou“ silou, byla splněna…

S prověrkami to bylo také zajímavé. To zavítala k útvaru komise lampasáků z velení Západního (tedy u nás v Kadani) armádního okruhu, aby prověřili naši bojovou připravenost. V tu dobu vždy u armády rapidně stoupla spotřeba barev a to hlavně zelené a černé. Zkrátka a dobře, co bylo natřené, to vypadalo jako provozu (ehm, vlastně boje) schopné…

Natíraly se i totální vraky, které stály v autoparku jen jaksi do tabulkového počtu. Natíraly se i pneumatiky a to na černo. Vypadlo to docela legračně, když potom dostal řidič – strojník pokyn k tomu, aby techniku nastartoval a nedej bože s ní alespoň kousek popojel. Když měl kliku a povedlo se mu to, tak se ukázalo, že pneumatiky byly natřené a jen ten kousek, kterým stála technika na zemi - ne.

Prostě komedie…

Prověřovala se i připravenost schopnosti velet u našich důstojníků. Když měli naši náčelníci tělesné prověrky a chtělo se po nich, aby s těmi svými pupky a kamennými játry uběhli alespoň 400 metrů po rovině posádkového hřiště, tak měli lapiduši na ošetřovně vyhlášenou plnou pohotovost…

Také se přišlo na to, že naši čačtí lampasáci nosili v pouzdrech na boku místo pistolí kartáče na boty, neb tyto byly přeci jen o nějaké to deko lehčí…

Totální „bomba“ ale přišla ve chvíli, kdy major Jeník ze Západního okruhu velení armády vzal na muničním skladu na Kadaňské Jeseni za jeden zámek, co měl zajišťovat obrněnce plné ostrých protitankových min a on mu ten zámek zůstal v ruce. Následoval okamžitý poplach útvaru, vydali nám zbraně a musel se celý muničák neprodyšně obklíčit strážemi. Potom se prováděla fyzická inventura každé miny, každé bedýnky s náboji a granáty, co jich jen v tom velikém skladu bylo. Myslím, že když si na to některý z našich velitelů vzpomene, že se mu dodnes orosí čelo…

Další rošambo jsme zažili ve chvíli, kdy na posádku došel pohled od bývalého našeho kamaráda, vojína Rady.

Ten kluk sloužil u čety oprav techniky a v civilu byl strojníkem na lodi. Když odešel z vojny, tak emigroval a poslal na naši posádku z Amsterodamu pohled, na který namaloval takzvaný „stromeček“. Jeho vrcholem bylo jméno velitele útvaru. Další větve tvořila jména jeho zástupce pro věci politické, náčelníka štábu, zástupce pro vojenskou techniku… no mohl bych pokračovat až ke jménu posledního velitele poslední roty, který u nás tehdy byl.

Lampasáci chytili „nerva“, vždyť šlo o vyzrazení vojenského tajemství a navíc poslaného úplně veřejně na obyčejném pohledu a ještě ke všemu z kapitalistické ciziny…

Ihned se u nás objevili páni v civilu, prostě příslušníci vojenské kontrašpionáže a byl z toho náramný cirkus. Následovaly zkoušky „poplachovek“, což byly takové šedé elektronické skříňky, na kterých bylo žluté a červené světlo a byly umístěné nad stolíkem každého stanoviště dozorčího roty. Když se rozsvítila žlutá, znamenalo to běžný poplach. Když by se rozsvítila červená, znamenalo to skutečný průser, skutečný ostrý poplach a německé (americké) tanky asi tak 20 km od nás…

Tehdy se zkoušela právě i ta červená světla, jako by se lampasáci už báli, že imperialista je fakt za bukem a tak co kdyby někde měli třeba prasklou žárovičku a rota klidně chrápala tváří v tvář nepříteli…

I když si vojín Rada tím pohledem podle všeho jen dělal srandu, mělo to na bojovou morálku našeho útvaru úžasný dopad. Uměli jsme se po týdnu poplachů dostat na nástupiště útvaru (prostě posádkového hřiště) ve stanoveném limitu…

Záhadně se také přesně v tu dobu zjevil divný pán, který sedával v hospodě Rozkvět a který s vojáky na vycházce zapředával hovory. Platil nám pivo a byl bodrým společníkem. Jen tak mezi řečí se zmiňoval, že tady v Kadani vyrostl, ale po válce odešel s rodiči do Holandska. Ukazoval nám i svůj holandský pas. Bylo nad slunce jasné, že jde o hru VKR (vojenské kontrarozvědky, neboli kontrášů), kteří se snažili „odhalit“ komplice vojína Rady.

A tak jsme vždy za peníze onoho pána popili, pojedli tlačenky a když jsme se vrátili na útvar, tak jsme o jeho společnosti řekli dozorčímu útvaru. Protože v té hospodě pán „operoval“ ještě celé léto 88‘, bylo jasné, že jde o provokatéra. A tak jsme se za státní peníze párkrát krásně nalili a pobavili se o amsterodamských děvkách v uličkách lásky, o kterých ten pán uměl tak krásně povídat…

Kdybych chtěl, asi bych mohl tomu pánovi, kdyby byl skutečným špionem, říct hodně o našem útvaru. Jednou totiž dlouhodobě onemocněl náš výkonný praporčík (žaludeční vředy) a mně, i když jsem byl jen desátník a neměl jsem praporčickou hodnost, byla dočasně přidělena jeho funkce. Tím pádem jsem se každé ráno vydával na štáb s hnědými plastovými deskami pod paždí, kde zasedala těsně před snídaní vždy rada bojového rozdělení, neboli –„BORO“. Jejími členy byli výhradně lampasáci a já se tam dozvídal každý den přesná čísla o stavu bojové připravenosti útvaru, o počtu provozuschopné techniky, o tom, která rota bude kdy zajišťovat jaká strážní stanoviště, kdo z důstojníků bude kdy na dovolené a kdo ho bude zastupovat atd.

Psal jsem tehdy rotní rozkazy, které už velitel roty jen přečetl a tak jsem měl přímý vliv na určení konkrétních lidí ke strážení konkrétních stanovišť, která byla pro ten který den naší rotě přidělená.

A potom mi jednou takhle přišel také pohled, od kamarádů, kteří trávili dovolenou na Rujaně. Lampasáci chytili znovu nerva, protože si asi někdo z nich uvědomil, že jsem ten desátník, co každé ráno sedá ve svatyni štábu a poslouchá a vlastně si může poznamenávat, nebo pamatovat bojové rozdělení útvaru na týden dopředu…

Jak jsem jen nemohl pochopit, že ti dva pánové v civilu (příslušníci vojenské kontrarozvědky VKR), co mě uvítali v kanceláři zástupce velitele pro věci politické a co se mnou vedli dlouhou řeč, že nemohou, nebo nechtějí chápat, že Rujana je (byla) na území našeho tehdejšího spojence ve Varšavské Smlouvě – DDR.

Jak jsem se divil (já najiva…), že vědí i o mé debatě s jejich slovenskými kolegy, kteří mě vyslýchali v létě 87‘, když tehdy moje jedna příbuzná při letu na Kubu vystoupila i s manželem při mezipřistání v Kanadě a už tam zůstala…

Jak se asi divili oni, že mi někdo mohl svěřit funkci výkoňáka se vším, co k tomu tehdy patřilo (krom platu) a neinformoval se, že asi nejsem tak úplně „čistým“…?

Nevím, ale je fakt, že od té chvíle jsem se už na štáb nepodíval…

Naši náčelníci měli ale i jiné starosti a hlavně měli starost o svůj blahobyt a pohodlí…

Měli rádi komfort a tak si do své důstojnické jídelny pořídli „číšníka“. Co na tom, že to byl kluk, mimochodem můj kamarád už z civilu z Prahy, Rosťa, kterému vojín Kalai prostřelil jednou při odchodu ze stráže a vypáskovávání zásobníků stehno. Nechali ho pár měsíců ve špitálu, potom mu dopřáli rehabilitaci ve vojenském rehabilitačním středisku na Slapech a nechali ho dosloužit tu pakárnu do konce. Přece nepustí vojáka ze svých drápů, co na tom, že kulhá. Nosit talíře s důstojnickou baštou přeci mohl, no ne…?!

Tak to jsou moje postřehy a vzpomínky na tu dobu. Jsem přesvědčený, že čtenáři z řad bývalých vojáků mohou v diskusi moje vyprávění jen doplnit o jejich zážitky, které, jak jsem o tom přesvědčený, jsou jistě stejně barevné a jistě i omračující, než bylo vyprávění moje.

Hezký den