Co má pro nás společného dnešní EU s dobou po Třicetileté válce…?

Nebudete tomu možná věřit, ale hodně. A bohužel jde o negativní podobnost, o něco, na co by si měl dnes dát každý odpovědný mocný pozor, ale jak známo, historie se někdy bohužel opakuje…

.

Začnu tím, co většina z nás dobře ví, zná a v současnosti vnímá. Naše země, jako člen EU, musí stejně tak, jako všichni v tomto uskupení, dodržovat určitá nařízení z direktivy tohoto uskupení daná.

EU tvoří a prosazuje do praxe na svém území napříč členskými státy mnohá opatření, normy, kvóty, nařízení a vůbec spoustu věcí, které zasahují do životů každého z nás. Ať v dobrém, tak i v tom méně dobrém.

Jak asi všichni víme, nemůže si každý členský stát EU „dělat, co se mu zachce“. Ať už je k takové „poslušnosti“ nucen nařízeními a normami, nebo úmyslně prováděnou dotační politikou v určitých zemích pro určité odvětví průmyslu či zemědělské výroby.

A tak dochází k tomu, že se například k nám dováží dotovaná zelenina a ovoce třeba z Nizozemí, z Francie, nebo dalších států EU, protože výpěstky našich zemědělců nemohou cenám z těchto zemí, daných dotacemi, absolutně konkurovat.

Ve strukturách EU se ať už přímo, nebo nepřímo rozhoduje o tom, ve kterém státě se bude co vyrábět, jakou formou dopravy se to bude přemísťovat, které nadnárodní koncerny mohou s čím obchodovat a na čem vydělávat. Asi nejsem sám, kdo vidí onu parodii na volný trh, na zdravé obchodní, konkurenční a výrobní prostředí, které pokud by v EU vládlo, pak by nemohly patřit dotacím tak významné vlivy.

Dotace jsou zlo, i když se to mnohým milovníkům cyklostezek a rozhleden na první pohled možná nezdá. Dotace totiž křiví podnikatelské prostředí, zachovávají při životě odvětví a společnosti, které by v normálně fungující společnosti, po vzoru Darwinovy teorie výběru druhů, musely zákonitě zaniknout – což by mělo na mnohá odvětví ozdravný efekt.

Naprosto proti logice dotace podporují v podstatě neúspěšné na úkor úspěšných, kteří často jen stěží mohou konkurovat ze strany EU „nadopovanému“ soupeři.

A nejde jen o podnikatelské prostředí, podobně je to i s normami, kterými se snaží EU závazně určovat různé kvóty na genderové složení všech možných struktur vedení různých společností. Namísto zjednodušení všeho, zaobírají se úředníci EU dost často doslova umělými „problémy“, na které s předstíranou pracností a nasazením vymýšlejí někdy až zhovadilá řešení a nařízení.

Jinými slovy – EU již tak moc a v tolika směrech zasahuje do skutečně svobodného a volného podnikání a společenského života, až jsou její snahy doslova brzdou pokroku a brání skutečné a zdravé prosperitě.

Bohužel nás ale svými velkoústými prohlášeními všechny přesvědčuje o opaku…

Mám pro vás ale informace, které EU v jejím přesvědčování usvědčují z omylu a ze lží.

Udělejme si exkurz do dávné minulosti, do doby po skončení Třicetileté války. Tehdy se celá Evropa vzpamatovávala z válečných útrap. Je až dnešníma očima viděno paradoxem, že tehdejší státy na západ o naší země, například Francie, Nizozemí, Anglie, Švédsko atd., šly na obnovu života daleko lepší cestou, než tomu bylo ve vnitrozemské Evropě. V těchto západních a mnohdy přímořských státech totiž v daleko větší míře docházelo k probouzení průmyslu a obchodu v nesešněrované podobě.

Trh tam měl mnohem volnější pravidla, než tomu bylo v tehdejší Habsburské říši u nás. U nás bylo území rozdrobeno díky různým pobělohorským konfiskátům a rozkouskování panstvích na mnoho a mnoho územíček, kde vládla feudální šlechta. I když znali šlechtu i v zemích na západ od nás, tato a tam na problematiku obchodu a výroby pohlížela zcela jinak – tam už byly náznaky průmyslové revoluce, tam už se začínal budovat systém kapitálu založený na systému – zdravý a silný přežije, slabý a ne-konkurence schopný zanikne.

Namísto toho u nás pevně vládl v té době už zkostnatělý a k zániku odsouzený feudální systém nevolnictví, roboty a pravidel, která určovala tehdejším lidem vše, na co si jen vzpomenete – nepřipomíná Vám to něco…?

U nás v tehdejší době nesměli nevolníci cestovat svobodně za prací, což logicky křivilo trh s pracovní silou. Nevolníci se nesměli ženit a vdávat bez souhlasu svého léního pána mimo hranice jeho panství. Poddaní nesměli nakupovat jinde než v obchodech patřících jejich pánovi, nesměli pít pivo odjinud než z pivovarů svého pána, nesměli mlít obilí jinde než v mlýnech svého pána.

Vzhledem k území rozkouskovanému na různě veliké části, přičemž každá část patřila jinému pánovi, platilo se při dopravě veškerého zboží přes tyto „hranice“ všude možně mýto a clo, což v konečném důsledku nesmyslně zdražovalo zboží jako takové.

Z nařízení tehdejší šlechty a měšťanstva vznikaly tehdy různé cechy, které dohlížely na všechna řemesla a živnosti, co jich jen bylo. Tyto cechy jsou dnes některými lidmi mylně oslavovány a je na ně vzpomínáno s nostalgií.

Pravda je však taková, že i tyto cechy totálně křivily trh s pracovní silou, se zbožím, s cenami, a s nabídkou služeb a řemesel vůbec. Tyto cechy totiž určovaly, kolik smí být ve kterém městě mistrů toho či onoho řemesla, kolik smí mít ten který mistr tovaryšů, kolik smí svým tovaryšům platit na mzdě, co smí vyrábět a nabízet, kolik a v jakém množství, a hlavně za kolik smí čeho vyrábět a nabízet. Nebylo totiž umožněno klasické konkurenční prostředí, ceny určoval cech, protože prý v zájmu všech ostatních řemeslníků a podnikatelů v oboru, aby náhodou některý z nich nevydělával více než ostatní, nebo aby jim nedej bože neodlákal příznivějšími cenami jejich zákazníky…

Opět se táži – nepřipomíná Vám to náhodou něco z dnešních dnů, něco, co díky normám, kvótám a nařízením stran výroby a obchodu ze strany EU dnes tak dobře známe…?

Je skutečně paradoxem, že dnešní hlavouni z EU, mnohdy pocházející právě ze zemí, které tehdy v té dávné době šly na obchod a výrobu onou lepší cestou volného trhu a zdravého konkurenčního prostředí, než tomu bylo v té době u nás, dělají dnes stejné chyby, jako dělal ve své říši tehdy Habsburský Dům.

Tehdy ony státy na západ od nás získaly nad územím střední vnitrozemské Evropy veliký hospodářský a společenský náskok, se kterým jsme se my, Češi, potýkali až do naší Sametové revoluce v roce 89´, a vlastně se s ním v jistém smyslu potýkáme dodnes.

Bohužel se někde cestou stala chyba a dějiny se částečně opakují, jen protagonisté se mění. Dnes se mnohé státy na západ od nás až bezhlavě vrhají do společenského a obchodního inženýrství snad v představě, že rozdojí kozla, přičemž naopak například státy V4 by v mnohém rády, kdyby jim do výroby, obchodu a do genderového a společenského obsazení různých vedoucích struktur někdo kecal co nejméně. Právě ty státy, které v době pobělohorské trpěly buď díky vnitřním rozbrojům, nebo systematickému ždímaní feudálů.

Asi by si někteří dnešní aparátčíci z EU měli lépe projít učebnice dějepisu, aby věděli, čeho je dobré se vyvarovat, jinak se může stát, že se nám všem ten společný domek rozsype, jako by byl z oněch pověstných karet…

P.S. - informace stran událostí a reálií v době po Třicetileté válce u nás jsem čerpal ze čtvrtého dílu publikace Toulky českou minulostí.

.

.