Co komu vadí na homosexuálech, na jejich životech, projevech, na jejich existenci...?

Ve společnosti se opět provětrává problematika homosexuálních svazků, možnost adopce dětí homosexuály a tím pádem homosexuálové jako tací…

.

Není žádným tajemstvím, že většina společnosti odmítá některou stránku věci související už vůbec s existencí homosexuality. Mám za to, že jen malá část obyvatel nemá problém ani s jednou stránkou homosexuality jako takové.

Někomu vadí představa dvou lidí stejného pohlaví, kteří si říkají oficiálně své ano, se vším, co k takovému kroku patří, jinému vadí možnost umožnit lidem stejného pohlaví adopci dětí, dalšímu vadí už jen byť představa homosexuálního styku jako takového.

Osobně se domnívám, že většina z těchto pro někoho nepříjemných představ se týká hlavě homosexuálního svazku dvou mužů. Ženy, tedy lesbické ženy, to mají, alespoň podle mého názoru, ve společnosti o malinko jednodušší, než jejich mužské protějšky. Přeci jen představa dvou spolu žijících žen nezdvihá tolika lidem krevní tlak, o představě dvou žen při společném sexu ani nemluvě, děti si mohou navíc takové ženy při troše snahy opatřit dokonce vlastní, s čímž nenadělá nikdo absolutně nic. Žádní poslanci, žádné zákony, žádné občanské iniciativy, církevní nevyjímaje.

Viděno touto optikou tedy docházím k závěru, že mnoha lidem přijde mnohem nepřirozenější představa dvou mužů, kteří jeden druhému strkají do konečníku pohlavní úd (bavme se na rovinu, pojmenujme to, co někomu vadí, pravými jmény), dvou mužů, u kterých si nedokážeme představit mužné chování dle zažitých stereotypů (znal jsem několik homosexuálů, kteří by dokázali prohodit oknem kulečníkový stůl  a působili na první pohled více mužně, než mnozí z „heteráků“…), dvou mužů, kteří v očích mnoha nejsou ani ženami, ani muži.

Asi to má co do činění z pradávnými instinkty, které naše předky dávno před dobou moderní nutili posuzovat ostatní členy „tlupy“ podle jejich užitečnosti pro celek. Muž, který se choval jako žena, aniž by však měl možnost rodit děti, byl pro tlupu vlastně přítěží. Neměl toho moc co nabídnout celku, a proto neměl v tlupě šanci na uplatnění.

Až dnes, v době, kdy se od nás mužů neočekává nutně a skoro povinně plození dětí, máme možnost znaky homosexuality u jiných mužů tolerovat. Neexistuje totiž žádný důvod pro to, aby i homosexuální muž nemohl řídit vlak, roznášet noviny, projektovat budovy, operovat pacienty, zkrátka dělat naprosto vše, co dělají i muži heterosexuální. Stejně, jako „heteráci“, i „homouš“ ze své činnosti platí daně, je tedy pro společnost stejně platný, jako každý jiný.

O lesbických ženách samozřejmě platí vše naprosto stejně.

Přiznám se, že ani mně osobně se představa homosexuálního manželství a adopce dětí moc nezamlouvá – instinktivně. Když se ale nad problémem racionálně zamyslím, docházím pro mě k překvapivým názorům.

Položím si několik otázek, na které si naprosto upřímně odpovím.

Co se pro mě osobně změní, jaký může mít třeba negativní dopad na můj osobní život, když stát umožní homosexuálům uzavírat oficiální a „plnokrevná“ manželství?

Odpovím si – absolutně nic, žádný dopad pro mě osobně to mít nemůže.

Může být muž-homosexuál stejně kvalitní otec pro dítě, jako jím je otec heterosexuál?

Ano, může, není důvod, aby nemohl.

Je možné, aby homosexuálové svou „jinakostí“ nakazili zbytek populace?

Ne, to není možné, homosexualita je vrozená, buď se člověk homosexuálem narodí, nebo ne.

Hrozí pro mě osobně z faktu, že se společnost smířila s existencí homosexuálů a že odmítá jejich společenskou diskriminaci, nějaké nebezpečí, nepohodlí, nepříjemnost?

Ne, nehrozí, prakticky to pro můj soukromý život nemá žádný význam.

Takže při racionální úvaze mně z toho všeho vychází, že krom snad nepříjemného pocitu ze vstávajících chlupů někde za krkem při pohledu na líbající se muže, vlastně pro mě osobně existence homosexuálů nemá naprosto žádný význam, nijak mi nepřekážejí v plánech, jaké mám se svým životem, neohrožují mě.

Naše společnost se už před nějakým časem rozhodla uznat, že homosexualita není nemoc, ani zločin. Naše společnost se nebrání změnám, které přináší čas, na rozdíl například od židovské společnosti, která je mnohem tradicionalističtější, my, „neznabozi“ na tradice už tak moc nedbáme. Jsme ochotní jít kupředu a chápeme, že taková cesta si žádá změny už ze své logiky.

Pokud jsme tedy řekli – A, a sice, že homosexualitu chápeme, tolerujeme, měli bychom asi říci i – B.

Oním - B je nerozlišování ve všech úrovních života na lidi takové, nebo makové. Jediný problém, který já vidím například v otázce adopce dětí homosexuálními páry, je absence vzoru druhého pohlaví od pohlaví homosexuálních rodičů v takové rodině.

Nejsem psycholog, dětský už vůbec ne a tato otázka je jejich hřištěm. Neumím tak posoudit, zda by v nějakém výrazném procentu mohl být tento faktor pro vývoj dětí vyrůstajících v homosexuální rodině přítěží.

Faktem však je, že mnohdy jsou podobné problémy i v původně heterosexuálních rodinách a nikdo s tím nic nenadělá.

Jak už jsem předeslal, ženy – lesbičky to mají s dětmi jednodušší, než muži gayové. Když chtějí, „pořídí“ si je a basta. To znamená, že na jejich rozhodnutí nemůže mít společnost vliv, i kdyby se rozkrájela. Vypadá to, že si ale společnost chce nechat možnost vlivu v takové otázce v případě mužů – gayů. Snad v tom hraje roli nějaký dnes už nevysvětlitelný instinktivní strach z doby kamenné, kdy jsme jako společnost chtěli mít pod kontrolou budoucnost tlupy.

Od té doby se však změnilo mnohé, dnešní společnost už nemá podobu sotva několika desítek kusů čítajícího společenství. Dnešní doba už si může dovolit ten luxus, mít ve svém středu i homosexuály.

Chápu, že je to ožehavý problém, jistě to cítíte také. Pokuste se ale prosím o jedno jediné – položte si stejné otázky stran homosexuálů a problematiky s nimi spojené, jaké jsem si v dnešním zamyšlení položil já.

Jak si na ně upřímně odpovíte…?

.