Co je moc, to je moc...

Přemýšlím, kdy naposledy jsem se tak moc styděl za to, že jsem Čech. Ať si ale lámu hlavu sebevíc, na takovou ostudu, jakou jsem cítil při pohledu na "zavirovaného" našeho prezidenta, jsem si nevzpomněl...

I kdybychom vyhrávali všechny zlaté medaile na všech olympiádách co jich je, i kdyby naši vědci dosáhli na poli vědy a výzkumu sebevíce úspěchů a vítězství, i kdyby se naše zem stala nejvýznamnějším centrem kultury a ekonomické prosperity, i kdybychom se dokázali každý zvlášť postavit na hlavu a odpichovat ušima - to vše by v očích světa bylo rázem zapomenuto.

Protože máme prezidenta, který se dokáže ožrat jako zvíře, když má dostát tak čestnému úkolu, jako je manipulace s korunovačními klenoty naší země, s předměty, které by nám, Čechům, měly být nejsvětější, protože s námi přežily věky, všechna naše vítězství i pády.

Takovou hanbu a neskutečnou drzost zažily tyto klenoty naposledy tehdy, když si korunu, tento nejsvětější poklad naší státnosti, nasadil na hlavu tyran Heydrich. Ten byl však alespoň střízlivý, a tak si na něj osud měl možnost připravit náležitou "odměnu" za jeho zpupnost a aroganci.

V případě našeho pana prezidenta se ale domnívám, že ten se za to, co nad korunovačními klenoty předvedl, osudu bát nemusí. On ani osud není prase, aby se chtěl zamazat...