Byla jedna igelitka…

Tímto svým článkem nehodlám nic komentovat, jen Vám povím, co jsem včera viděl, co jsem udělal, respektive neudělal, a proč…

Když jsem jel včera večer z práce domů, potkal jsem jednu igelitovou tašku. Bylo v ní pár věcí, snad nějaké ovoce, možná nějaké potraviny. Snad i něco víc, ale možná také ne.

Nevím, abych řekl pravdu, nijak pečlivě jsem její obsah nezkoumal.

Ležela, zřejmě zapomenutá, možná schválně odložená, ve druhém vagonu tramvaje, do které jsem přistoupil.

Krčila se pod oknem mezi sedadly. Byla dost obyčejná, původem z jednoho nejmenovaného obchodního řetězce a tak trochu mně připomínala „zavazadla“, se kterými cestují v pražské MHD bezdomovci.

Jako Pražan s praxí a stále probíhajícím onemocněním jater záhadného původu, jsem se jí odmítal dotknout. Jsem opravdu „poučený“ a ať si o mně každý myslí co chce – ta taška prostě nebyla „moje věc“.

Sedl jsem si dvě sedadla za ni a vytáhl jsem si knížku. Za těch pět stanic, co „s námi“ ta igelitka jela, okolo ní prošlo sedm lidí. Všimli si jí všichni, z toho dva k ní přistoupili blíže a prohlédli si její obsah.

Jeden z těch dvou se na mě, který jsem seděl tašce nejblíže, podíval a ukázal na ni. Zavrtěl jsem hlavou, pokrčil jsem rameny a on udělal v podstatě to samé.

Ten pán si sedl někam dozadu vozu a já si dál četl.

Všech těch sedm lidí (plus já - osmý) bylo gadži, chcete li – „bílými“ Čechy.

Stanici před Andělem přistoupil mladý Rom (cca 22 let) s malým klučinou (cca pět let) za ruku. Tašky si všiml okamžitě. Nejdříve si oba sedli přes uličku naproti, aby po půl minutce „obhlížení terénu“ přikázal „velký“ „malému“, aby zůstal sedět kde byl, a sám se přemístil na sedadlo k cizí tašce.

Stále jsem dělal jako že si čtu, ale po očku jsem ho sledoval.

„Nenápadně“ spustil levou ruku k tašce a šustivý zvuk dokázal, že ruka šmátralka hledá a zkoumá.

Nevím co ruka šmátralka našla, po pravdě mi to je jedno – jsem poučený Pražan…

Tramvaj dojela do zastávky Anděl, Rom se zvedl, cizí tašku v levé ruce, dva kroky k malému klukovi, kterého slovy – „…tak ďéléj ty dylino!“, povzbudil k rychlému výstupu z tramvaje, což malý nechápal, protože měli asi původně jet ještě někam dál…

Dav se promísil a byli pryč.

Proč jsem něco neudělal?

Proč jsem tašku neodnesl k řidiči do předního vozu hned, jak jsem si jí všiml?

Proč jsem na toho Roma, co si evidentně přivlastnil cizí majetek, nevystartoval?

Inu proto, že jsem „poučený“ Pražan, potažmo občan ČR a umím si ve své představivosti v živých barvách vykreslit, jak by se na moje „rasistické“ chování (ne však na krádež toho mladíka, který měl s sebou přeci malé dítě…(!) ) díval státní aparát…

A tak jsem si v klidu dočetl kapitolu v knize o jednom dobrém lékaři a můj život se tak vyhnul jedné nepříjemné komplikaci…

Jak jsem psal už v úvodu – proč se pouštět do komentářů, stačí jen konstatovat…