Byl jsem u toho, když se měnil svět…

Alespoň jsem si to tehdy myslel. Jeden den bylo všechno „při starém“ a hned ten druhý už bylo všechno jinak…

Už si nepamatuju který rok se to přesně stalo, vím jen, že to bylo na začátku osmdesátých let. Bylo mně něco přes deset roků a to je věk, kdy by už každý malý kluk chtěl zažít něco „opravdovýho“. Nějaké kouření potají v křoví, nebo výpravy na sousedovic jablka, to už prostě nestačilo.

Bylo léto, ale pán Bůh to asi nevěděl, protože pořád pršelo. Lilo tak moc, až se nám na zahradě u chaty vytvořily z podmáčené půdy a drnů nad tím „polštáře“ nacucané vodou. Lákalo mě to na ně šlapat, ale táta byl proti, že prý by z toho byly ošklivé krátery hlíny.

Měl pravdu, ale vysvětlujte to cápkovi, co s ním šijou všichni čerti.

Všechny karetní i deskové hry byly ohrány do omrzení, na ryby se jít nedalo, na houby taky ne a i ty cigarety, co jsme měli s kámošema zahrabané v igelitovém pytli na našem klukovském místě „U tří smrků“, nám zvlhly.

Prázdniny na prd, co vám budu povídat…

Potom ale přes jednu noc lilo víc než před tím a ráno se změnil svět…

Na Dobříši jsou rybníky Papež a Koryto, ve Staré Huti potom rybník Huťský a rybník Strž. Ten posledně jmenovaný je i posledním po proudu spojovací strouhy, která tuhle „kaskádu“ propojuje. Nevím už jak to bylo, říkalo se, že vodohospodáři upouštěli rybníky nějak „špatně“ a že se většina vody nahromadila právě v posledním rybníku – ve Strži.

Ať už to bylo jak chtělo, „Stržák“ to nevydržel a jeho hráz povolila. Voda s sebou vzala i most, který po hrázi vedl. Hned pod rybníkem je vila, v které žil Karel Čapek. Pokud v tu chvíli někdo byl uvnitř, asi mu nebylo dobře…

V údolí říčky Kocáby, která byla naší Alma Mater v rybařině a životě v přírodě vůbec, stálo několik chat. Lidi v nich měli pernou noc, museli přebrodit místy, kde odjakživa byla louka, plácek, kde kluci hráli fotbal, kde bývalo pokosené voňavé seno, co jezdil se svým koněm obracet pan Kotáb a kde bývalo tisíce koníků, motýlů a kytek, které voněly tak, jako už nikde žádné jiné.

Moje milovaná Kocába...

A najednou byla všude voda.

Nikdy nezapomenu na to ráno, kdy jsme s bráchou a s tátou stáli na skále nad kaňonem Kocáby a tam dole pod námi tekla masa hnědé vody. Zdálo se mně to neskutečné, vždyť přeci Kocába má sotva tři metry na šířku, kde se najednou vzal ten tok, široký jako Vltava…?!

Pokud vím, tak se tehdy nikomu nic nestalo. Sruby u řeky se vysušily a kapři z rybníka, co nám najednou plavali v každé tůňce Kocáby, byli postupně vychytáni a snědeni.

Ve mně ale po tom zážitku něco zůstalo.

Snad vědomí toho, že jsou na světě síly, proti kterým nezmůže nic ani táta, o kterém jsem si myslel, že dokáže všechno na světě.

Snad vědomí toho, že nic není nikdy a nikde nastálo. Tak jako ty tůňky v řece, které zmizely, když se masa vody rozhodla, že od té chvíle bude řečiště vypadat jinak. Tak jako ty lávky, spojnice obou břehů, co byly smetené dravým proudem a odhozené jako nepotřebné třísky. Jako ty stromy, mocné olše, co se mylně zdály být tam navždy, ve své síle a majestátnosti.

Přitom stačila jedna noc a svět se mi před očima změnil.

Ve světle těch dnešních povodní a katastrof, které se na nás dnes řítí ze všech stran, to byla vlastně nepodstatná epizoda, viděná dětskýma očima. Svět se nám mění před očima každý den, ale jen jednou je to „poprvé“, kdy si to plně uvědomíme…

Všem, kterým se v minulých dnech změnil svět a kterým voda vzala více než jen iluze, těm všem držím palce, aby měli sílu být silní…