Blázen toulavej...

  Občas člověku prospěje, když je na chvilku sám. Když si uvědomí, odkud přišel, kudy a proč je tam, kde právě je...

Skalní rozsedlina, kde spát znamená snít...Foto V.Kroupa  

V pátek jsem to prostě stihnout nemohl. Znáte to, než se z práce někam dohrabete, je skoro noc. Teď už bývá tma brzy a navíc vlastně není kam spěchat...

Sobotní ráno mě vidí, jak si to šinu ve starých maskáčích, starém klobouku a na stará místa.

Na stará místa v duši.

Ten vlak je snad jedinej pořád stejnej, jako tenkrát, snad jen víc narvanej lidma, horskejma kolama a jediný, v čem je rozdíl, mezi ,,tehdy" a ,,teď", je v tom, že je tak nějak smutně tichej.

Ani jeden akord kytary, ani jeden výkřik, kterej by žadonil o zahrání ,,Bedny od whisky"...

Ani já sebou nemám svojí kytaru, kterou jsem sebou kdysi vozil. Všechno ostatní sebou ale mám...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

To nádraží se změnilo. Někdo by řekl, že k lepšímu, no, určitě k lepšímu. Fasádu má novou, hajzlíky, na kterých už člověk nemusí mít zadržený dech a místo toho malého kiosku, kde měli tak dobrý buřty, housky a pompelu, je k mání skleněná krychle, kde mají všechno od tiketů na Sportku, přes umělohmotné bagety s něčím, čemu říkají sýr, až po časák plný nahatých kurev.

,,Vypadni odsud, ani tady už to není co to bejvalo...", slyším v duši nějaký hlas. Poslouchám, co mi duše radí a raději jdu pryč.

Tehdy býval hned za nádražím les, teď se musím projít ,,milionářským barokem" zbohatlíků, kteří si zatoužili postavit moderní barák kousek od přírody.

Trvá mi snad hodinu, než jsem pryč z ,,civilizace" a teprve tehdy začínám cítit vůně, o kterých jsem si myslel, že už je snad ani neucítím.

Les, řeka, podzimní sluníčko...

K obědu mám zase řízek mezi dvěma chleby, stejně jako jsem míval tenkrát. Pár hltů obyčejný vody z ,,feltflašky"  a šlapu dál.

Je úžasný, jak ze sebe setřásám všechny myšlenky, který se mi ještě ráno honily hlavou. Připadám si, jako bych byl neviditelný, jako bych šel jen ve svých pocitech a ne po té skutečné trávě a jehličí. Kolik je to už let?

Skoro dvacet dva.

Je to hodně, nebo málo?

Je to věčnost!

S úsměvem kroutím hlavou nad svými tehdejšími starostmi a říkám si, co bych za to dal, kdyby mi zase bylo nějakých osmnáct.

Dny se už zkracují a tak si říkám, jestlipak ještě najdu ten plácek pod skálou, kde se tak krásně dá spát a snít...?

Našel jsem ho, jen se mi zdá tak trochu menší, než se mi zdál tenkrát. Spíš v přání, než ve skutečnosti, najdu místo, kde jsme si tenkrát rozdělávali malý oheň, na kterém se vařil čaj a ohřívalo to, co se mělo sníst.

Kameny zmizely, tak jsem si donesl od potoka nové a postavil z nich malý a magický kruh ohniště.

Už jsem zpohodlněl, už nemám ,,usárnu", ale moderní armádní batoh, ve kterém mám všechno, co momentálně potřebuju k životu. Pod převisem jsem si roztáhl na zem karimatku a na ní jsem rozložil spacák. Už to není ten průhledný ,,zebík", jak jsem tehdy svému spacáku říkal a nadával k ránu, když jsem mrznul, jako drozd. Tenhle spacák je naplněný nějakým umělohmotným svinstvem s dutým vláknem.

No jo, kdo by chtěl mrznout, už mi není osmnáct že jo...

Iluze deja - vu byla dokonalá ve chvíli, kdy jsem otevřel tu konzervu leča. Některé věci se nezměnily - ,,v tomhle případě naštěstí...", říkám si. Ta konzerva ( já vím, že je hnusná), kterou jsem si koupil schválně, ta kulatá pixla, je mojí jízdenkou na cestě o dvacet dva let zpátky...

Otevřel jsem si ji a přistrčil na kraj ohniště, jen tak, aby se pomalu ohřívala. Z kapsy jsem vyndal ,,bagr", no prostě starou lžíci se zahnutým držadlem a pomalu jsem míchal směsí uvnitř. Nadechl jsem se té vůně a začal jsem rukou odlamovat kousky chleba z půlky bochníku. Napil jsem se vody a potom jsem si řekl, že vody bylo dost. Vytáhl jsem z báglu placatici s rumem. Ani ten rum už se sakra nejmenuje rum, alespoň to na tý flašce nepíšou. Prej nesmějí.

Svět je magor...

Dal jsem si loka a najednou, jako bych zase slyšel ten smích. Čiko zase ladil kytaru, která se mu tím, čím blíže ho večerní chlad přitahoval k ohni, změnou teploty rozladila. Piťů s Jiříkem se dohadovali nad tím, kdo hrál v nějakém filmu, Sršeň přicházel od potoka s tím, že jsme úplně blbí, protože ,,ta voda je přeci úplně světová" (ledová byla jako svině...) a svět byl zase něčím, co mělo tvar, barvu a smysl...

Vzpomněl jsem si na to, jak jsem vždycky v pondělí po čundru cítil pohodu. Jak byli všichni okolo mě v práci nasraný, že je zase pondělí a jak jsem byl já vysmátej a měl jsem hlavu plnou písniček, vůně z ohně a slunce v očích.

Jak jsem tehdy cítil že svět je ocamcaď - pocamcaď a nemusel jsem se zaobírat ničím, co by nebylo příjemným...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

S lečem v břiše a s rumem v hlavě jsem se natáhl na karimatku. ,,Tehdy" karimatky nebyly, dával jsem si pod sebe kus igelitu a na něj celtu. Bylo to tvrdý jako peklo, ale krásný jako nebe. V ohništi si slabej vítr rozsvěcel žhavé uhlíky podle pořadí, jakého se mu zrovna zachtělo a mě se začaly klížit oči. Věděl jsem, že druhej den, až pojedu domů, že budu smrdět kouřem z ohně jako uzenej losos, že budu mít na tváři strniště a za nehtama špínu.

Věděl jsem ale, že budu šťastnej víc, než jsem byl za posledních dvacet let.

Se spánkem, kterej ke mně pomalu přicházel, jako bych zase slyšel tu písničku, ve který je tolik pravdy.

,,...vím, že jednou, někdo příjde

      tiše pískne, no tak jdem.

      Kluci známí ruku stisknou,

      řeknou - vítej, Toulavej.

Budou hvězdy, jako tenkrát,

     až tě v očích zabolej,

     celou noc jim bude zpívat

     jeden blázen - Toulavej..."