Ať je to jakkoliv, nejspíše je opravdu mrtvý…

To je zřejmě jediná věc, která je v tuto chvíli jistá. Spekulací o tom, jak to bylo a kdy to bylo, se jistě objeví ještě spousta…

Já osobně si myslím, že je Usáma bin Ládin skutečně mrtvý proto, protože nevěřím tomu, že by americká exekutiva s něčím takovým přišla, kdyby hrozilo, že by bin Ládin živý a zdravý mohl kdykoliv a odkudkoliv světu dokázat, že USA lžou. Samozřejmě že otázka je, jestli k jeho smrti došlo skutečně tak, a v tom čase, jak je to světu prezentováno. To se ale svět nikdy nedozví, protože taková událost prostě zákonitě patří do kategorie, v jaké najdeme smrt Elvise, nebo okolnosti vraždy J.F. Kennedyho. Vždy se najdou pochybovači všeho i hlásači svých pravd.

Že se takové operace, jaká se údajně v neděli odehrála v Pákistánu, uskutečňují – to je jisté, jako že zítra vyjde slunce. Jisté také je, že je to sousto pro sdělovací prostředky a ty nám opět a v hojné míře dokazují, že nelze věřit všemu, co nám předkládají. Mám na mysli třeba zveřejněnou údajnou „fotografii“ zabitého bin Ládina, která se ukázala být celkem zdařilým podvrhem, nebo třeba nesmyslné zprávy, že identitu zabitého teroristy již potvrdily testy DNA.

Nejsem genetik, ale tak nějak jsem už včera věděl, že tato informace nesedí – testy, které mohou prokázat shodu DNA přeci trvají daleko déle, než 24 hodin, které ani nestačily uběhnout od údajné smrti bin Ládina k této zavádějící informaci. Nedávám ale vinu oficiálním představitelům vlády USA, protože prostě nevěřím, že by tento nesmysl vyšel od nich.

Osobně trochu nerozumím tomu „tanečku“ okolo pohřbení těla do moře. Divím se, proč se vůbec s takovou informací vláda USA vytasila. Dovedl bych pochopit, kdyby prostě byla zveřejněna pouze informace, že se k osudu těla nebude vláda vyjadřovat a tečka. Ony ohledy na to, aby náhodou nebyla porušena nějaká pravidla islámu, mně přijdou falešné a zbytečné.

Jaké asi kdy bral Usáma bin Ládin a jeho věrní, ohledy na poslední věci těl lidí, které měli na svědomí? Tím se dostávám k otázce, jestli si bin Ládin smrt zasloužil, nebo zda šlo, jak napsal například včera jeden kolega bloger, o sprostou vraždu.

Usáma bin Ládin si svou cestu vybral sám a už je tomu hodně dávno. Nikdy se netajil nenávistí živenou náboženskou zaslepeností, kterou projevoval jak vůči Izraelcům, tak proti občanům USA, potažmo vůči všem, kdo nevyznávají Islám.

Nelze zpochybnit, že x-krát skutečně figuroval ve štvavých nahrávkách, o kterých je s plným právem možno uvažovat, že byly podpořeny i skutečnými činy, respektive zločiny. Usáma bin Ládin znal USA a to, čemu bude čelit, když bude proti nim bojovat, věděl ještě lépe. Sám spolupracoval s příslušníky CIA kdysi v Afghánistánu, když tuto zemi ještě okupovali Sověti a dá se předpokládat, že od nich v podstatě získal něco, jako výcvik.

Usáma bin Ládin si sám zvolil cestu smrti a došel na její konec. Je samozřejmě otázkou, jestli tomu bylo tak, jak je nám nyní prezentováno, nebo už před nějakým časem a jeho smrt se vytáhla na světlo až nyní, a to jen proto, aby mohla být záminkou pro stažení amerických jednotek z Afghánistánu, což by prezidentu Obamovi přineslo v nadcházejícím boji o prezidentský post jistě tolik potřebné „body“.

Nikdy jsem si nedělal iluze o politice a o té, kterou předvádějí USA už vůbec ne, ale jak už jsem napsal v úvodu – skutečnost se nikdy nedozvíme. Radovat se ze smrti Usámy bin Ládina asi nemá moc smysl. Samozřejmě, že jeho smrt ani v nejmenším neznamená konec konfliktu, který v podstatě, s přestávkami, trvá již několik stovek let. Svět měl po jistý čas trochu jiné problémy, než jsou rozdíly mezi křesťanským viděním budoucnosti a tím islámským. V pohledu věků a dějin ale nejde o nic mimořádného – v podstatě jde stále o to samé.

Co budou lidé chodit po tomto světě, budou se zabíjet a nenávidět pro to, k jakému bohu se modlí – ať už mu říkáme Svatý Otec, Alláh, nebo třeba dolar. Za mrtvého Usámu bin Ládina se najde rychle náhrada, o tom není sporu. Jeho smrtí nekončí islámský radikalismus, ani americké vměšování (řekněme si to na rovinu) do věcí cizích států a cizích zájmů. Vše se pouze posune trochu jiným směrem a začne jiná epocha toho samého děje.

Král je mrtev – ať žije král…

Jak už jsem napsal, takové vojenské operace, jaká se údajně odehrála v neděli v Pákistánu, a ve které mají hlavní slovo speciální síly, se skutečně odehrávají. Závěrem svého dnešního blogu Vám nabízím svůj osobní pohled na takovou operaci, který jsem kdysi popsal ve své knize ,,Cui Bono Veritas" (Komu posloužíš pravdo).

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

...Byla to ukázková akce jednotek zvláštního určení. Příslušníci útočného komanda byli díky detailním fotografiím přesně seznámeni s každým kamenem, který na ně v cílovém prostoru čekal. Námořnictvo umožnilo na jedné z letových palub letadlové lodě omyvatelnou barvou vyznačit půdorys malé vesničky v měřítku 1:1. Specialisté sice nevěděli, co je čeká uvnitř budov, nicméně jejich okolí znali nazpaměť. Dokonce i při nočním nácviku za pomoci zařízení pro noční vidění (PNG) se v půdorysu orientovali skvěle. Byli vrtulníkem Sea - King přepraveni na pevninskou základnu v Pákistánu a tam pod rouškou noci přesedli na letoun C130 Herkules. Ten je donesl na jiné letiště, které bylo blíže k Afghánským hranicím, kde ukrytí před celým světem (o jejich přítomnosti vědělo tak málo lidí z vlády Pákistánu, že z logistického hlediska je tato akce považována za zázrak) očekávali rozkaz k akci.

Pro vlastní akci byly vyčleněny po jednom vrtulníky typu UH-60L – Black Hawk (ten pro vlastní přepravu komanda) a AH–64A – Apache. Ten měl za úkol svou přítomností zajistit hladký průběh akce a hlavně palebnou převahu a podporu. Tento typ, přezdívaný také ,,Ničitel tanků“, by si měl s takovým úkolem hravě poradit. Bezpilotní letoun poslal na svou základnu záběry tří terénních aut, které se blížili z Fajzábádu k místu předpokládaného setkání. Všechny tři vozy byly nastříkány béžovohnědou barvou a nebýt teploty jejich motorů které objevily infra–detektory umístěné na břiše letadla, snad by ( díky absenci prachového oblaku tak obvyklého v poušti, který ale tady v horském terénu za jedoucími vozy chyběl ) unikly pozornosti. Protože byla obava z prozrazení pohybu letounu a tím možnost přijít o moment překvapení, převzala ,,hlídku“ opět družice KH II. Bylo upřesněno že z aut vystoupilo dohromady jedenáct mužů a stalo se tak skutečně ve vesnici Djamaflí. Zvláštní bylo, že na schůzku dorazila zdánlivě jen jedna strana. Později se však ukázalo, že strana druhá – Taliban, už měla své zástupce na místě. Jak do Djamaflí dorazili se nezjistilo, muselo to být o hodně dříve a určitě to nebylo auty. Bylo pozdní odpoledne a bylo třeba jednat.

Dva vrtulníky vzlétly a jejich náklad byl ,,nabroušený“ a nebezpečný. Plán akce byl jednoduchý. Vrtulník ,,Apač“ měl zůstat za blízkým pahorkem v pohotovosti a očekávat případnou žádost o podporu. V takovém případě byl schopen být v sektoru akce do minuty. Druhý vrtulník měl nízkým letem doletět na severní okraj toho, co jen při hodně bujné fantazii bylo lze nazvat vesnicí. Tam měl klesnout až těsně nad zem ( díky monitoringu se vědělo, že je tam dostatečný prostor pro vířící rotor a celkovou manipulaci velikého stroje) a umožnit vojákům výsadek.

Celou akci ještě ze vzduchu jistil jeden stíhací bombardér F–117. Jeho pilot na svých přístrojích pečlivě sledoval možnou aktivitu jak ze strany případných posil, tak ze strany aktivních radarových systémů, které by napojeny na rakety země – vzduch mohli ohrozit jak jeho, tak i oba vrtulníky. Nepřítel si byl však jistý utajením schůzky a úmyslně ji nesituoval do míst, kde by sice byla z bezpečnostního hlediska lépe ohlídatelná, ale snáze vystopovatelná ( to si mysleli ONI).

Byly tři hodiny ráno, když se na obyvatele Djamaflí snesla z nebe smrt.

Osm mužů vyzbrojených automatickými karabinami Colt Commando s přídavnými granátomety 203, představovalo slušnou palebnou sílu. Přestože šlo o akci typu – ,,rychle tam a rychle ven“, byl předpoklad, že si těchto osm mužů s přesilou poradí. Jak se říká, jeden skvěle vycvičený voják vydá za šest až osm nevycvičených… Všichni teroristé spali a jen pár z nich se mohlo pochlubit takovým výcvikem, aby mohli vhodně zareagovat na nezvanou ,,návštěvu“. Muži z komanda věděli díky družicovým snímkům, kolik ve které budově mohou čekat protivníků. Čtyři šli ,,na lov“a čtyři tvořili vnější krycí okruh. Noční ticho přerušily nejdříve výbuchy z ,,dvěstětrojek“ a na drilem naučené krátké, ale přesné dávky vojáků odpovědělo jen pár dlouhých a do nebe mířících dávek z Kalašnikovů. Ty mají sice oproti americkým karabinám s ráží pouhých 5,56 mm, ráži 7,62 , což se v podstatě shoduje s ráží lehkého kulometu, ale teroristé stříleli neukázněně a nepřesně.

Za pár minut bylo po všem.

Následovalo nezbytné a rychlé fotografování mrtvol a jejich smrtelných zranění pro pozdější vyhodnocení, koho že to vlastně vojáci ,,eliminovali“. U muže z Al – Kaidá, jehož fotku měl každý člen komanda ,,vypálenou“ do mozku, se při rychlé osobní prohlídce našel 2 GB nosič digitálních dat. O téhle malé věcičce se předpokládalo, že by mohlo jít o rozkódovanou ,,stélu zpráv“ o které měla NSA informace. Desátník Harrison (Short) Bellamy ji ukryl v kapse své bojové vesty. Potom se čtyři muži z vlastního přepadu přemístili na plochou střechu domu. Ostatní obyvatelé Djamaflí jako by se najednou probrali ze šoku a začali ostřelovat jejich pozici. Čtyři muži kteří zůstali na zemi kryli svou palbou přesun ostatních na severní stranu budovy. To už se přiblížili oba vrtulníky a zatímco ,,Apač“ zahájil ostřelování pozic nepřítele z palubního kanónu a kulometu, druhý vrtulník - ,,Černý Jestřáb“ se přiblížil k severní straně budovy. Z vrtulníku bylo spuštěno zvláštní upínací lano a muži z útočného družstva se k němu jeden po druhém připínali karabinami na zvláštních postrojích, které měli na sobě. Poslední, osmý muž byl ,,na kšírách“ a pilot dostal pokyn – vpřed, vpřed, vpřed!

Druhý vrtulník ještě zintenzívnil palbu použitím raketometů a zakrátko už neměl prakticky žádný živý cíl. Muži na kšírách vypadali, jako kuličky na hroznu vína a stroj je přenesl vzduchem na místo několik mil vzdálené od Djamaflí. Tam je „složil“na zem, oni se odepnuli, vrtulník klesl níže a tak vojáci definitivně nalezli na palubě Black Hawku bezpečí.

Za několik hodin už odpovídali na otázky zpravodajským důstojníkům a ,,Stéla zpráv“ se přemístila z kapsy desátníka Bellamyho do rukou muže z vojenské rozvědky. Od něho pak putovala elektronickou cestou do střediska NSA. Pak bylo zapojeno CIA - sekce analýzy zpravodajských dat a tím i Martin Falcon.

Dlužno ještě dodat, že po odletu obou vrtulníků z Djamaflí, vypustil stíhací bombardér F–117 střelu vzduch – země AGM – 65 Maverick, a ta se postarala o to, že nikdo nemohl obvinit nikoho z toho, že by na místě byl té noci někdo, kdo snad pracuje pro vládu USA…