A já zase už necítím potřebu říkat NE manželství pro stejnopohlavní páry…

Ano, dříve se mi to moc nelíbilo, myslím, že jsem dokonce na toto téma kdysi napsal článek, ale jak se říká, jen „idiot“ své názory nemění…

.

Dovoluji si reagovat na blog paní Kovářové, která má názor, že nikdo nemá právo nerespektovat její NE pro zavedení manželství pro homosexuální páry.

Já s jejím blogem svým způsobem souhlasím, za sebe potvrzuji, že skutečně nemá nikdo právo druhému zakazovat mít názor, nebo říkat na něco své NE.

Tento můj blog je o tom, že já osobně v tomto případě už neříkám NE, ale říkám – „pro mě za mě, když to někomu k něčemu pomůže, tak klidně ano“.

Člověk se nějak vyvíjí, vyvíjejí se i jeho názory, postoje, dříve neotřesitelné, mohou v budoucnu dostát určitých posunů, a já si říkám, když to není ve smyslu, že by to někomu ubližovalo, ale naopak to může někomu pomoci, tak proč ne.

Položil jsem sám sobě otázku – čím mně osobně, nebo mojí rodině, může nějak ublížit, když si dva lidé, kteří se milují stejně, jako já miluju svou ženu, řeknou před světem své oficiální ANO.

Došel jsem k jednoznačnému názoru, že tohle pro mě, ani pro mou rodinu, nepřestavuje ani ždibet nějakého ohrožení. Vzhledem k tomu, kolik zla je na světě, říkám si, že proč jít proti lásce?

Proč bránit někomu druhému, aby jeho život došel stejného naplnění, na jaký mají nárok přeci všichni lidé – ať už se narodili jako hetero, nebo homo?

Když někdo zakáže, respektive nepovolí stejnopohlavním párům sňatek, stane se snad to, že tito lidé dojdou k názoru, že je jejich sexuální zaměření slepou cestou a rázem se přemyklíkují na hetero vztahy?

Houby, budou dál homosexuálně zaměření, jen budou mnohem, mnohem nešťastnější. Proč proboha někoho, kdo nenese žádnou vinu, dělat nešťastným?

Proč?!

Komu co udělali lidé, kteří dostali do vínku něco, co je v populaci v menšině? Proč je trestat nějakými zákazy, omezeními, proč jim házet pod nohy klacky v podobě neumožnění jim žít tak, jak to na straně druhé je umožněno všem ostatním?

Když to hodně přeženu, je homosexualita určitým druhem „postižení“ – bez urážky, prosím, berte to opravdu v těch uvozovkách, poslední, co bych chtěl, by bylo někoho urazit.

Lidé, kteří se narodí třeba bez nohy, nebo tací, kteří ze zdravotních důvodů nemohou mít děti – tedy také lidé určitým způsobem postižení, mají snad zakázané složit manželský slib? Mají snad zakázané zákonem vyřešit majetkové poměry ve svém vztahu, mají snad problémy dostat odpovědi od lékařů na otázky zdravotního stavu jim nejbližších?

Na světě je tolik zla, tolik bolesti, proč nepovolit lásku a obyčejné lidské štěstí? Už jen ta skutečnost, že se něco takového musí v naší zemi „povolovat“, je dle mého znakem, že my, Češi, jako část civilizace, jsme zatím ještě v určitém směru nedospěli k tomu, abychom si zasloužili být opravdu a opravdu všichni, šťastní.

Nehledejme problém tam, kde žádný není, určitě to není problém zbytku heterosexuální části národa, protože tato část jen nepřeje druhým to, co sama považuje za samozřejmost. A to je hodně sobecké a nevyzrálé.

Došel jsem během cesty životem k jednoznačnému názoru, že opravdu jediné, co má snad jen krom zdraví smysl, je mít někoho, koho můžeme mít rádi, kdo smí mít rád nás. Někoho, kdo se s oporou v zákonech bude moci plně věnovat péči o nás, když to budeme potřebovat, nebo abychom my mohli pečovat o toho druhého.

Proč vůbec, my, jako heterosexuální část populace, řešíme, proč a jak mohou lidé s homosexuální orientací řešit své majetkové poměry? Kdo nám dal právo, abychom rozhodovali, jak mohou být řešeny právní otázky třeba stran dědictví a dalších majetkových poměrů mezi stejnopohlavními páry?

Nikdo nám takové právo nedal, jen se snaží někteří si toto právo přivlastnit na úkor jiných lidských bytostí.

Když to opět hodně přeženu, prosím o nadhled – je to podobné, jako když němečtí nacisté už před Druhou světovou válkou ve své zemi rozhodovali o tom, zda smějí mít židé doma psa, zda smějí jezdit do práce na kole, když rozhodovali o tom, že židé nesmějí vykonávat určitá zaměstnání…

Já vím, možná se tohle přirovnání někomu může zdát přitažené za vlasy, já si ale říkám, že jak tehdy v otázce židů, tak dnes v otázce homosexuálů jde o lidskou důstojnost, o právo na obyčejné lidské štěstí, o lidské právo cítit se svobodně.

Na jednu stranu slyšíte ze všech stran, jak je svoboda důležitá, jak je nutné za ani ze všech sil bojovat, a pak se ukáže, kolik lidí ovšem bojuje právě proti svobodě člověka.

Je to vlastně jednoduché – co nikomu neublíží, ale naopak pomůže, má smysl. Co naopak smysl žádný nemá, to jsou sobecké postoje a plané kecy, nepodložené žádným rozumným argumentem, proč někomu nedopřát obyčejné lidské štěstí.

Píšu to pořád dokola, já vím, ale někteří lidé by toto potřebovali mít napsané stále před očima, aby snad alespoň někteří z nich došli jednou ke stejnému názoru, který jsem v této otázce našel já…

.

.