Když se za mého dětství vyhlásily tzv. “Uhelné prázdniny” a škola se zavřela, mohli jsme se zbláznit radostí. Díky pandemii nás čekají mnohem delší prázdniny. Radost nám však nepřinesou.
Dnes jsem vezl dceru naposledy do školy a atmosféra v autě nebyla vůbec veselá. Rozdílů mezi současnou situací a uhelnými prázdninami, které jsem kdysi zažil já, je totiž hned několik.
Především, má dcera je mnohem starší, než jsem byl tehdy já. Je jí 14 let, navíc vzhledem k rodinným okolnostem, musela dospět ještě rychleji, než by jsme si všichni přáli. Celou situaci proto dnes vnímá mnohem hlouběji a se všemi souvislostmi.
Britský vzdělávací systém je v mnohém odlišný. Už za normálních okolností, když postoupíte do vyššího ročníku, se s některými spolužáky už taky nemusíte potkávat vůbec. Rozdělování do tříd tady funguje jinak. Dnešní situace však byla mnohem horší. Je dost možné, že s mnoha kamarádkami se dnes na několik měsíců viděla naposledy. Není divu, že se slzám neubránila nejen děvčata, ale také nejeden chlapec.
Kvůli celosvětovému boji proti koronaviru se školy pro veřejnost v UK zavřely právě dnes odpoledne. Nikdo však netuší, kdy se budou moci studenti do školních lavic vrátit. S největší pravděpodobností ne dříve, než v září. Patrně tak zažijeme jedny z nejdelších prázdnin v historii.
Nejde ovšem o prázdniny v tom pravém slova smyslu. Od dětí se totiž očekává, že zůstanou doma, izolované od okolního světa a…. (a to je mnohem horší) od sebe navzájem. Jasně, žijeme v moderní době, kdy tak jako tak většinu svých sociálních kontaktů děti realizují v digitálním světě skrze sociální sítě. Skutečný “živý” kontakt mezi kamarády jakoby ustoupil do pozadí. “Jít ven” s kamarády je dnes méně časté, než tomu bylo za mého dětství.
Zdání, že si děti vystačí s komunikací přes Facebook, Instagram nebo Snapchat, je ale falešné. Ano, každý, kdo doma máme nějakého puberťáka víme, že mladí občas dokáží strávit s mobilem v ruce téměř celý víkend. Přesto jediným důvodem, proč dnešní děti tolik nevyhledávájí “živý” osobní kontakt s kamarády je, že si jej užijí ve škole. Sociální mezilidská interakce dětí ve škole je podle mne hrubě nedoceněná.
Všichni jsme z toho, co se kolem nás děje, plni nejistoty a obav. Pro nás dospělé proto může být příjemné, když nás naše děti nějakou dobu nebudou “otravovat” s nejrůznějšími záležitostmi pramenícími z jejich nudy. Tento zdánlivý klid podle hesla “Kdo si hraje, nezlobí.” by jsme si však neměli dopřávat příliš dlouho. Naše rodičovské povinnosti (pokud si nějaké připouštíte) nejsou omezeny jen na souboj o balík toaletního papíru a sáček těstovin v supermarketu.
Vědci tvrdí, že naše děti by neměly být současnou pandemií významněji ohroženy. Já to tak jednoduše nevidím. S případnou virovou nákazou se, doufejme, skutečně vyrovnají bez zdravotních komplikací. Ovšem necháme-li je na několik měsíců pouze na pospas sociálním sítím, riskujeme, že je z velké části ztratíme, bez šance získat je někdy na 100% zpět.
Z tohoto pohledu jsou naše děti další, kriticky ohroženou skupinou. A nikdo jiný je nemůže ochránit, než my rodiče. Že teď budeme naše domovy obývat společně téměř 24hodin denně, 7 dnů v týdnu, samo o sobě nestačí. Musíme s nimi mluvit, vnímat je, skutečně se jim věnovat, “odstínit” je od té mediální masáže plné paniky a dodat jim pocit klidu. Není to jen naše povinnost. Je to ohromná příležitost. Být si víc nablízku, být lepším rodičem. A kdo ví? Třeba zjistíte, že ten věčně odmlouvající, drzý puboš v pokojíku, je vlastně docela fajn človíček :-)
Držme si v tom navzájem palce.
