Dlouhá desetiletí jsme si vystačili s MDŽ a s Prvním Májem. Svátek svatého Valentýna k nám byl importován až po sametové revoluci. A dlouho se mu nedařilo zdomácnět. Až se toho chopili ti praví... Restaurace a hotely.
Co na tom, že 8. března na MDŽ (pro mladší generace: Mezinárodní Den Žen) probíhaly oslavy v továrnách především tak, že dělnice dostaly v závodním klubu ROH karafiát, parta pionýrů odrecitovala nějakou budovatelskou báseň, načež se soudruzi na počest svých kolegyň zpili do němoty. Mezinárodní den žen jsme prostě měli rádi . Děti na počátku března v hodinách výtvarné výchovy vždy vyráběly malovaná srdíčka z výkresu apod. Když je pak na MDŽ rozdávaly, tak radost a potešení jejich babiček a maminek byly vždy opravdové a upřímné.
Zamilovaným měl být zaslíben první květen. Již od roku 1836 jim to takto nastavil Karel Hynek Mácha svým "Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas". Tradiční prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní pak měl být zárukou, že zamilované dvojici jejich vztah a láska vydrží. Statistika úspěšnosti zmíněného pravidla se nikdy oficiálně nevedla. Není proto vůbec jisté, zda funguje. Později jste se navíc této kratochvíli mohli věnovat, až jste si splnili svou povinnost promašírovat napříč městem, třepetajíce mávátkem či rudou vlaječkou nad hlavou.
Dalo by se tedy čekat, že po revoluci všichni zamilovaní přijmou Svatého Valentýna za svůj hlavní svátek. Skutečnost však byla jiná. A to navzdory skutečnosti, že celá devadesátá léta jsme zcela nekriticky hltali vše, co nám ranný kapitalismus nabízel a co nám bylo tak dlouho upíráno. Dodnes kroutím nevěřícně hlavou, když si vzpomenu, jak tehdy vypadaly trafiky (pro ty nóbl z Vás: novinové stánky PNS), kam si chodili školáci kupovat jízdenky, časopis Sluníčko nebo Čtyřlístek. Přes ty desítky až stovky porno časopisů vystavených přímo do ulice, jste ani neviděli prodavačce do tváře. Děti tak v té době znaly nejen Terezu a její pozdrav "Čágo Bélo", kterým je zdravila v populárním hudebním pořadu, ale později znaly podrobně i anatomii jejích genitálií.
Ani ostatní importované svátky na tom nebyly lépe. Halloween byl rovněž nemilosrdně přehlížen a ignorován. Situace se mění znatelněji až v poslední době (po desítkách let totální masáže ze strany supermarketů).
A jak dopadl Santa Klaus? Stejně jako Děda Mráz. Je jedno, jak masivně a násilně nám byli či dodnes jsou vnucování. O Vánocích máme prostě ve svých srdcích místo pouze pro Ježíška.
Ale zpět k Valentýnu. Zdá se, že jej česká veřejmost postupně bere na milost a začíná nám tak nějak pomalu, ale jistě domácnět. Ovšem ani tato změna nenastala jen tak, bez příčiny. Za to, že byl v Česku nakonec adoptován, může svátek všech zamilovaných poděkovat především restauratérům, hospodským a majitelům hotelů. Ti jako první pochopili sílu a moc Svatého Valentýna. Od nepaměti platilo, že zamilovaní mají oči pouze jeden pro druhého. Zbytek světa v tu dobu pro ně neexistuje, nebo jej vnímají spíše jen pocitově. Tak proč toho nevyužít?
Proto je 14.únor dnem, kdy se dějí zázraky. Mávnutím kouzelného proutku (spíše však zásluhou tiskárny, chrlící Valentýnská menu) se z obyčejné bramborové kaše stane honosné "pyré". Vše, co v restauraci vytáhnou z trouby je náhle "gratinované", vše vařené je pro tento den cizokrajně "blanšírované", polévka je výhradně krémová a omáčka se stane skvostným "přelivem".
Když k této Mišelinské hatmatilce klientům přidáte na stůl jakoukoliv květinu (může být klidně i umělá), pohodíte dvě čajové svíčky a dvě deci levného vína, máte rázem vyjímečné Valentýnské menu za minimálně dvojnásobnou cenu.
Riziko, že by někdo ze zamilovaných hostů poznal, že totožná jídla byla za pár korun k mání minulý týden v době meníček, je naprosto minimální. Nóbl názvy běžných pokrmů a povinnost "zabůkovat" si stůl dopředu spolehlivě vytvoří tu pravou romantickou atmosféru.
Takže všem zamilovaným a všem hospodám... Krásného Valentýna!
