Od spuštění Brexitu uběhlo pár dnů a stalo se přesně to, co jsem čekal. Tedy nic. Věřím, že mnoha falešným prorokům to zkazí náladu, ale jejich apokalyptické předpovědi se naštěstí (a zcela logicky) nenaplnily.
Začněme těmi nejdůležitějšími statistikami prvních “po-unijních” dnů:
Území Velké Británie dobyté invazními jednotkami Evropské Unie:
0 km2
Počet balistických střel vypálených z britských ostrovů na členské státy EU:
0 ks
Nárůst počtu obětí hladomoru ve Spojeném Království:
0%
atd…
Od spuštění Brexitu uběhlo pár dnů a stalo se přesně to, co jsem čekal. Tedy nic. Věřím, že mnoha falešným prorokům to zkazí náladu, ale jejich apokalyptické předpovědi se naštěstí (a zcela logicky) nenaplnily. Občanská válka v Anglii nevypukla a potraviny (nejen ty základní) jsou stále k mání.
Jasně, že vím, že do konce roku běží přechodné období. Ale není pochyb, že do té doby se Velká Británie a Evropská Unie dohodnou na nějakém smírném řešení, přijatelném pro všechny. Vždyť obě strany se navzájem ekonomicky potřebují.
Proč se tedy rozcházet? Dobrá otázka. a snadná odpověď. Integrace a užší spolupráce má smysl za splnění jedné podmínky. Totiž, že stále těsnější vztahy se udrží v rozumných mezích. Pokud se tyto meze překročí, vztahy se stanou toxickými a je lépe je opustit.
Chcete nějaké teoretické přirovnání? Když lidem začnete přikazovat, jaký musí používat toaletní papír, je to už sice na hraně, ale stále se to dá ještě vydržet (sloveso “spolknout”, které mne napadlo jako první, jsem zavrhl. Nevyznělo by úplně nejlépe). Ale když lidem chcete sebrat i jejich svobodnou volbu, jestli si tím předepsaným hajzlpapírem utírat své zadnice levou nebo pravou rukou, tak je zle. A vo vo tom to je…
Koneckonců, rozchody nemusí vždy končit tragicky. O tom my Češi a Slováci přece něco víme. I když si dodnes myslím, že rozdělení Československa bylo z mnoha úhlů pohledu zbytečné, musím zároveň s radostí uznat, že vztahy obou našich národů patrně nikdy nebyly přátelštější a vřelejší, než jsou od doby rozdělení.
Jako občan členské země EU, který se rozhodl žít v Anglii, bych si měl vlastně přát, aby Velká Británie z EU nikdy nevystoupila. Téměř ve všech ohledech by byl můj život V Anglii patrně mnohem jednodušší a bezstarostnější. Paradoxně jsem však rád, že už byl Brexit konečně spuštěn. Ale než mne zasypete hromadou nadávek nebo než mi začnete na dálku stanovovat rozličné psychiatrické diagnózy, vysvětlím Vám proč.
Lidé ve Velké Británii patrně nikdy dříve nebyli tak hluboce názorově rozděleni. Brexit do jejich životů vletěl jako neřízený náklaďák s obrovskou radlicí, která nemilosrdně rozrazila jejich dosavadní rodinné, pracovní i přátelské vztahy a národ tak rozházela do stran na dva nesmiřitelné tábory.
Z obou stran pomyslné barikády byl za posledních pár let vypálen nespočet argumentů, dezinformací, urážek, podpásových úderů a výhrůžek. Prvním únorovým dnem však definitivně zhasla poslední naděje, že by se proces Brexitu možná mohl zvrátit. Další výpady proto již nedávají vůbec žádný smysl.
Národní boj o Brexit tak v tuto chvíli patří již do minulosti. Nyní je zapotřebí, aby se lidé v celém Spojením Království dokázali přes všechny neshody společně přenést, najít k sobě cestu zpět a jako tolikrát v minulosti, i nyní se rychle semknout a začít společně pracovat na své budoucnosti.
Upřímně, z celého srdce jim přeji, aby dokázali najít dostatek vůle, síly a odhodlání se s touto historickou výzvou úspěšně popasovat.
