Boj proti závrati

Celý život trpím závratí a vyhýbám se proto rozhlednám stojícím ve volné krajině, a nedej bože, mající mřížované podlahy, skrze které je vidět dolů. Na Eifelovku jsem vylezl pouze do dvou třetin, na Petřín vylezám se svými dvěma pětiletými syny (dvojčaty) jakž takž, poněvadž zde jsou plné podlahy.

S klukama rád cestuji po hradech, zříceninách, horách. ale musím přiznat, že jsem trochu očekával, že kluci sklon k závrati po mně zdědí a tak nebudu nucen k výkonům proti mé vůli. Ale to ne, hoši takový problém vůbec nepociťují.

Vyjeli jsme si v léťe kabinovou lanovkou na Černou horu, na úvod výletu jsem mírně zelený, nuceně se usmívám a kontroluji pevně zavřené dveře u kabiny.Když se ocitneme nahoře padá ze mně kámen děsu.  Dolů plánuji cestu pěšky a tak se vesele rozhlížíme po vrcholku Černé hory, když hoši objeví vyhlídkovou věž, ze které je teprve výhled do okolí. a že se tam musí, uvidíme Sněžku a Krkonoše a moje trapné argumenty že je zima, a nahoře bude ještě větší, a bolí nohy,a je tam moc lidí, nezabraly.Tvrzení proti tvrzení, avšak nemohu se nechat zahanbit, manželka jako moje záchrana v Praze v práci, a tak se jde.Mám li překonávat závrať,musím stoupat alespoň pomalu, a tak prosím mé drahoušky ať nespěchají,že nestačím s dechem, ať čekají,ale to ne, kluci letěj,skáčou,smějou se, a já nestačím s dechem a obklopen závratí, pro lásku k nim, letím za nima a řvu "pomalu, pomalu"(kolegové závratníci mi rozumějí),kluci ne, a tak se dostáváme na horní plošinu, samozřejmě podlaha mřížovaná(ještě by mohli napsat"proč sem lezeš vole,když máš závrať"), a v rozích dalekohledy, kluci běží hned k nim,já nevím jak,ale jdu taky,držím děti za ruku,jako že je jistím,ale jistím sebe,zdáli slyším nějakého tatínka jak volá na svého synka"nedívej se dolů,ale jen rovně a nahoru",a tak se dívám jen rovně a nahoru,ale kluci se musí k mé radosti po mřížované podlaze proběhnout,běhám tedy za nima,držím je a nařizuji ať jsou v klidu,že jsme vysoko,a cítím ohromný pocit štěstí,když mně poslechnou,a pak jdeme dolů, jdu první,abych kluky jistil,jsem tedy otočen tak,že sestupuji pozadu,úplná senzace,kluci na mně křičí ať jdu rychleji,otočím se a nezdržuju,já ale že bezpečnost je nade vše a tak scouvám až dolů na pevný povrch Černé hory.Z tabule klukům čtu jak je věž vysoká,kolik má schodů,a libuju si jak jsme dobří, že jsme to zvládli.Klukům je to zcela fuk,a chtějí z hory dolů zase lanovkou, což radikálně odmítám s tím,že jsou líní,musíme trénovat,a je to drahý.A tak jdeme po svých,závratě už nemám,nabývám autority a žádám si trochu ztracený respekt a vzpomínám na krásné procházení metr vysokými chodbami slavonického podzemí.

Druhý den si hojím bolavá kolena z prudkého sestupu a přemýšlím zda je lepší dvacet minut hrůzy anebo tři dny bolavá kolena.