Byl jsem velice potěšen z ohlasu, většinou nesouhlasného, na můj článek: „ Pokus o odpověď II“, ve kterém jsem vyjádřil moje chápání úlohy Karla Marxe a marxismu v dějinách.
Ve svých úvahách se snaží vycházet z podstaty problémů, z jejich souvislostí, vztahu, vývoje a z toho nezbytně vyplývajících změn. Tím je také dána možnost předcházet zkreslujícímu zjednodušování.
Proto se pokusím v tomto pojetí pokračovat a argumenty zdůvodňovat moje pravicové, antikomunistické přesvědčení vycházející z dlouhodobých životních zkušeností a ze sledování stále všestrannějšího bádání, zejména historiků.
Pochopitelné je, že se budu vyjadřovat a to s velkou radostí k nepřirozenosti, zhoubě a zlu marxismu-leninismu a z něho vycházející různě zabarvené levičáctví. Zatím píšu dvanáctý článek a v hlavě jich také mám ještě minimálně jednou tolik.
Samozřejmě vím, že se budu opakovat, ale co mně zbývá, když dosud mně známá nesouhlasná odezva na moje názory donekonečna papouškuje známé verze levičáků. Žiju však v přesvědčení, že opakování je matka moudrosti.
Jsem ztotožněn i s tím, že někteří čtenáři si pomyslí, proč tak starej dědek se vůbec ještě opovažuje servírovat svoje stařecké názory, takříkajíc „stele rozumem“. Trénuju mozek, aby mně tak „nesračkovatěl“ a také proto, protože soustavné sledování politického dění dokazuje stálou nepoučitelnost mnohých, značnou zapomětlivost, nízkou schopnost samostatného politického uvažování, mnohým schází seberealizace a nahrazují ji nabubřele nepřirozenou zásadovostí v tom smyslu, že nebudou měnit názory. Zapomínají však, že odnepaměti platí – názory nemění jenom debil.
Clemenceau, francouzský politik, spoluautor versailleské mírové smlouvy, ve dvacátých letech prohlásil: „Kdo není levičákem ve dvaceti, nemá srdce, kdo jím je ve čtyřiceti, nemá rozum“. Dalším nepřijatelným postojem mnohých lidí je jejich deficit sebereflexe v tom, že vidí chyby a nedostatky všude jinde kolem sebe, jenom ne u sebe. Přitom mravnost a individualita člověka velí při posuzování různých jevů, začít u sebe.
Příčiny nastíněného politického marasmu, neboli duševní zchátralosti a sešlosti, nevytváření nezbytných podmínek k všestrannému a tím svobodnému a plodnému uvažování bezpečně najdeme u komunistů. Oni různými násilnými metodami omezovali, zakazovali, tajili, cenzurovali atd. vše, co nebylo v souladu s jejich jediným, správným, dokonce „vědeckým“ pohledem na svět a jeho praktickým uplatňováním, marxismem-leninismem.
¸Ano, pan Jiří Svoboda má pravdu v tom, že žádný jiný myslitel neovlivnil dějiny tak jako Karel Marx. To nedokázala ani různá náboženství a víra v Boha, či bohy. Ovšem zapomněl dodat, že negativně, dokonce tak výrazně, že narušil, přerušil a v něčem až likvidoval tisíciletou kontinuitu civilizace s jejími praxí osvědčenými a stále úspěšnějšími pilíři.
Které to jsou ?
Svoboda a demokracie, nahrazena diktaturou proletariátu lživě vydávanou za vrchol demokracie. Skutečnost je taková, že jakákoliv diktatura má stejný smysl jako tyranie. Oběma je vlastní samovláda vyznačující se krutostí vládních metod, násilím, útlakem opírající se o různé lidsky nedůstojné zákazy, zastrašování, fyzické i psychické násilí atd. proti všem a všemu, co je v rozporu s diktátem.
U proletářské diktatury to je ještě horší, tvrdší, bezohlednější v tom, že přechází až k zločinnosti. Krádež soukromého majetku od velkopodniků a konče hokynářem, věznění a vraždy lidí bojující za svobodu a demokracii jsou zločiny per excelence, v pravém slova smyslu.
Dělnická třída, nově se tvořící v lůně kapitalismu, jako její nerozlučná součást, fakticky ještě v plenkách, a proto nezkušená, neznalá a tím i neschopná vládnout, byla marxismem „vědecky“ zdůvodněna a určena jako vedoucí síla společnosti. Již zárodek budování rovnostářské společnosti, která měla sloužit jako záruka nejvyšší spravedlnosti byl paradoxní, odporující zdravému rozumu v tom, že jedna část společnosti byla vyčleněna, stala se rovnější, jedna určena k likvidaci – kapitalisté a na rolnictvo a inteligenci zbyla úloha posluhovačů dělnické třídy. Mezi rovnými se stali nerovnými, podlidi. Tato protismyslnost byla do úplného zblbnutí omílána frází: vše co je v zájmu dělnické třídy, je v zájmu všech.
Tímto však paradox nebyl ještě vyčerpán, prohloubil se až do zločinnosti tím, že nedospělé, nezralé dělnické třídě byl svěřen historický úkol: likvidace svých rodičů – kapitalistů a kapitalistického režimu. Splnění tohoto hrůzostrašného přeludu mělo vést k osvobození proletariátu z pout kapitalismu, fakticky z rodinných pout tím, že bude odstraněno vykořisťování člověka člověkem, k tomu bylo nutno odstranit soukromé vlastnictví a učinit ho celospolečenským. Hlavní metodou k docílení této fantasmagorie byl neustále se zostřující třídní boj mezi buržoazií a dělnictvem. V mnohatisícileté historii civilizace tak nadlidský a současně nelidský úkol ještě nikdo nikdy neměl. Tuto proti humanismu, proti úctě k člověku jdoucí ideu nelze plnit svobodně, dobrovolně v demokratických vztazích, ale jedině diktátem, násilím a terorem.
Určitě ne náhodou, ale z hlubokého přesvědčení a na základě draze získaných zkušeností byl parlamentem přijat „Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu“. Úvodem § 1 a § 2 stanovují – režim založený na komunistické ideologii byl od února 1948 do listopadu 1989 zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný . KSČ je označena jako organizace zločinná, zavržení hodná, obdobně jako další organizace založené na její ideologii.
Dnešní článek zakončím něčím z vtipné lidové moudrosti té doby.
Významným pomocníkem dělnické třídy v jejím historickém poslání byl: socialistický striptýz – vyhrňme si rukávy.
Za kapitalismu je vykořisťován člověk člověkem, kdežto za socialismu je to právě naopak, a proto všechno spěje od nesmělých úspěchů ke smělým neúspěchům.
Rozdíl mezi lidem a lidmi vyjádřil takto: náš lid budoval novou spravedlivější společnost a statečně překonával všechny překážky, kdežto lidi na to povětšině srali.
Vladimír Houser
