Lze se radovat, když 1400 kilometrů od nás probíhá genocida?

Orbán zvítězil v maďarských volbách. Prohlásil, že porazil i Zelenského. Putin mu srdečně blahopřál. Náš Miloš jej nazval přítelem, stejně jako před pár lety Putina. A to vše je nic proti zavraždění více než čtyř set civilistů...

Když v roce 1995 zabili v bosenské Srebrenici 8373 mužů a chlapců, brala to Evropa jako důsledek omezeného konfliktu. 

Bylo to daleko, téměř se nás to netýkalo.

Máme přátele v Sarajevu. Synka přijali v roce 2010 v rámci programu Erasmus.

Starali se o něj po celé 3 měsíce jako o vlastního (často i líp).

Mnohokrát mu vyprávěli o více než tříleté blokádě Sarajevo.

O přátelích, které zastřelili ostřelovači když sháněli jídlo.

Srebrenici také navštívili a je to pro něj jeden z největších zážitků...na celý život!

Uplynulo 27 let a genocida se vrací. Je za humny.

To, před čím varovali vojenští analytici se stalo skutkem.

Pokud selhávají vojenské operace, je čas na zvěrstva.

Obávám se, že je to jen začátek.

Co se musí stát, aby svět pochopil, že jen sledováním konfliktu se nic nevyřeší.

Copak dodávky krvavého ruského plynu stojí za stovky mrtvých?