Firmy, které jsou buď celé, nebo zčásti ve vlastnictví státu, kraje či obce není možné dostatečně kontrolovat.
Například informace o platech ředitelů krajských nemocnic nejsou dostupné ani členům krajského zastupitelstva. Přitom například Královéhradecký kraj ze svého rozpočtu ročně dotuje stovkami milionů korun jejich činnost a platy.
V případě zaměstnanců soukromých firem či soukromých podnikatelů je výše platu chráněný údaj, což je pochopitelné. Podobné to však je i u firem, které zčásti nebo zcela vlastní stát, kraj nebo obec. Naopak platy volených funkcionářů jsou veřejně známé, protože jsou placeni z peněz daňových poplatníků.
Kraj nemůže dávat peníze na platy manažerů bez toho, že by neměl možnost zjistit, jak jsou tyto odměny vysoké. Zveřejnění těchto platů by mělo být samozřejmé v duchu zásady, že veřejné finance musí být pod veřejnou kontrolou. Ukazuje se totiž, že právě v takových firmách dosahují platy manažerů mnohanásobné výše v porovnání s platy ve veřejné správě přesto, že firmy vytvářejí vysoké ztráty jako například České dráhy či některé nemocnice. Jiné jsou naopak vysoce ziskové v důsledku lichvářských cen, které jim umožňuje jejich monopolní postavení. Typickým příkladem je ČEZ.
Proti vysokým platům soukromých podnikatelů, kteří jsou úspěšní v podmínkách korektní hospodářské soutěže a podnikají na své náklady a na své riziko, není co namítat. Je však potřeba odlišit akciové společnosti, které jsou založeny na financích z veřejných prostředků a jejichž provoz je dotován. Vzniká tady potom jakási šedá ekonomická zóna s nejasnou hranicí mezi veřejným a soukromým sektorem, která vybraným jedincům umožňuje kapitalistické příjmy při socialistickém hospodaření. Navíc výběr těchto vyvolených bývá leckdy motivován spíše očekávanou loajalitou vůči politikům, než odbornou zdatností uchazeče.
www.derner.cz
