Hra na podnikání

Současný kolaps ve financování krajského zdravotnictví (Královéhradecký kraj) znovu nastoluje otázku smyslu akciových společností, které kraj pro výkon veřejných služeb v minulosti založil. Vedle zdravotnictví se to týká i dalších oblastí, například Královédvorské zoologické zahrady, správy nemovitostí či dopravy. Ti, kteří tento krok prosadili, argumentovali efektivnějším hospodařením s veřejnými prostředky. Tomu měla přispět větší samostatnost a lepší motivace pracovníků těchto obchodních společností. Jak byla tato očekávání naplněna, je po několika letech působení akciovek zřejmé.

Ztráta kontroly nad veřejnými prostředky

Stovky milionů ročně odtékají z krajského rozpočtu do akciovek ve formě různých plateb, příspěvků či dotací, bez kterých by tyto společnosti velmi rychle zkrachovaly. Zdůvodnit vzniklé ztráty je vždy jednodušší, než dosáhnout kladných hospodářských výsledků. Proto se tyto firmy nadále chovají jako příspěvkové organizace, tj. požadují od kraje dotace pro svoji činnost. Na druhou stranu unikly do sféry obchodního práva a veřejnost tak ztrácí přístup k informacím o jejich hospodaření. Je tím popřen důležitý princip veřejné kontroly nad veřejnými prostředky.

Rozmazaná hranice mezi veřejným a soukromým sektorem

Krajem založené obchodní společnosti se v mnoha případech staly spoluzakladateli dalších obchodních společností. V některých případech tak učinily ve spolupráci se soukromými firmami. V konečném důsledku se tak monopolní obchodní činnost s obratem stovek milionů korun ročně, hrazená z veřejných prostředků, dostává do rukou soukromých firem. Jde v podstatě o privatizaci monopolu na veřejné služby, na kterou vždy doplatí daňový poplatník.

Zainteresovaným se to líbí

Důvod, proč tento zjevně škodlivý stav stále trvá, je prostý. Zaměstnancům (alespoň některým) proto, že v obchodních společnostech neplatí mzdová regulace. V případě zástupců kraje nejde ani tak o příjmy (jsou buď minimální nebo žádné) jako spíš o dobrý pocit, že se podílí na řízení významné firmy s velkým obratem. Přitom takové firmě krach nehrozí, protože ztráty vždycky zaplatí kraj ze „svého“ (veřejného) rozpočtu. Nejde tedy v žádném případě o podnikání se všemi důsledky a riziky, ale pouhou hru na podnikání na účet daňových poplatníků.

Vladimír Derner
www.derner.cz