Hysterická matka

My matky to kolikrát nemáme lehké, zvláště když jsme na prvního potomka čekaly tak dlouho. To se z nás totiž kolikrát stanou úzkostlivé hysterky, ani nevíme, jak :D

Včera večer volalo mi

z tábora mé dítě.

Nejdřív špitlo do sluchátka:

„Mami, miluji tě!“

Pak už jenom bezútěšně,

srdceryvně brečí,

v tu ránu mám slabý infarkt

a žaludek v křeči.

Kdo nezažil, neuvěří,

co se ve mě děje,

zoufalství teď rychle střídá

pocet beznaděje.

Je okolo půlnoci a

já v posteli ležím,

kdybych mohla, oblíknu se,

sprintem za ním běžím.

A zatím co studený pot

po zádech mi leje,

manžel vedle do polštáře

potichu se směje.

„Najdi číslo, zavolej tam!“

„Kam jsme to jen dospěli?“

„Ale on tam vážně brečí!“

„Nech ho, ať se zocelí!“

Celou noc mi v hlavě hučí,

ráno auto startuju

a po cestě navigaci

jako ostříž sleduju.

Deset metrů před táborem

auto zpátky točím,

z okénka ho totiž vidím,

nevěřím svým očím!

Právě celý upatlaný

chleba žvýká slastně

a co více – usmívá se

a tváří se šťastně!

Možná si to příliš beru,

protože jsem zkrátka

stará, hloupá, úzkostlivá,

hysterická matka.

Ale až zas bude doma,

přihlásím ho na herečku,

aby tahle zpověď měla

aspoň ňákou vtipnou tečku!