Děsivá realita

Tak jsem si vždy naivně myslela, že člověk, který celý život poctivě pracuje má právo na důstojné stáří...

Chci se s vámi podělit o osud jednoho obyčejného člověka. Můj kamarád dnes osmapadesátiletý je v podstatě naprosto obyčejný člověk. V mládí se vyučil, poté absolvoval vojnu a nastoupil na dalších 41 let do pracovního procesu... Čas plynul, dotavily se zdravotní problémy, úraz, těžké deprese. Když po těžké nemoci zemřela jeho žena o kterou se obětavě do poslední chvíle staral sám a přišel o práci v 52 letech, vrátil se do rodného domu ke staršímu bratrovi. A tady začíná snad nejhorší noční můra. Vzhledem k věku a oblasti ve které žije, byl naprosto bez šance na zaměstnání. Nakonec v zoufalství vzal práci u jednoho podnikatele v rekreační oblasti kousek od něj. Za nejnižší mzdu. Jako vedoucí bistra, s pracovní dobou cca 12-16 hodin denně si s bídou vydělal osm tisíc.Když jsme si dali tu práci, spočítali hodiny, dostali jsme se k číslu 12,60 Kč/hod. Byl vystaven šikaně ze strany zaměstnavatele - alkoholika. Nikdo nebral ohled na jeho zdravotní stav ( následky zlomeniny krční páteře, těžké deprese se kterými se léčí již 24 let, artroza palců obou rukou,vážně nemocné ledviny...) V tomto zaměstnání vydržel, 5 let než se prostě fysicky i psychicky zhroutil. Rok pracovní neschopnosti a následně návrh na invalidní důchod. Tu neskutečnou aroganci a přezíravost posudkové lékařky si nikdo nedovede představit.Důchod navrhoval psychiatr z důvodů zhoršení depresí. V posudku pro posudkové se vyjádřil ve smyslu, že pacient není schopen dlouhodobého soustředění a vlivem dlouholetého používání antidepresiv došlo ke změnám intelektu. A teď budu citovat ze záznamů pos. lékařky: Pacient přišel klidný čistý a upravený, co se týká intelektu, o snížené inteligenci nemůže být řeči, neboť pacient je jen vyučen!!!! To že si paní doktorka poněkud popletla intelekt s inteligencí je jedna věc, ale takto nechutně někoho urážet to už je vrchol. Konečné rozhodnutí bylo: částečný invalidní důchod 5571 Kč. Veškerý jeho příjem po 41 letech práce kdy v podstatě skoro celou dobu dělal současně dvě zaměstnání. To nyla pro něj dost velká rána protože jej to postavilo do situace spousty jiných lidí, kteří se musí rozhodovat, zda , léky jídlo nebo nájem! Vrchol všeho ovšem nastal, když dostal nařízení třikrát týdně se hlásit na poště u nich v obci.Nedovedete si představit, co to dokáže udělat se zdravým člověkem, natož s někým , kdo je permanentně v depresi. Dvě hodiny jsem se mu snažila po telefonu rozmluvit sebevraždu. Pro něj to bylo tak neskutečné ponížení, být neustále pod dohledem, nemít možnost v podstatě nikam odjet. Připadal si jak v kriminále. Opravdu si naši politici myslí, že dají člověku naprosto směšnou almužnu a ještě si mohou osobovat právo rozhodovat o jeho životě!!! Je mi z toho zle a snažím se mu pomáhat jak to jde. Jenže to je povinnost státu, odvděčit se člověku, který 40 let přispíval do jeho rozpočtu! Vím, že to rozhodně není ojedinělý případ a proto by bylo třeba s tím rychle něco udělat!!!