Věčná upomínka revolučních časů

Článek určený spíše pro milovníky historie. I když si z příběhu T. de Méricourt můžeme vzít ponaučení i dnes.

T. de MericourtV.Vokal Ženy doposud mnohokrát ovlivnily dějiny, ale zbraně vzaly do rukou jen výjimečně.
2. října 1789 hostil divadelní sál ve Versailles pozoruhodnou událost. Královská rodina už dlouho nezažila nic velkolepého. Ty tam jsou okázalé večírky, na kterých královna oslňovala své urozené dvořany. V módě je už několik měsíců skromnost a střídmost. Proč si tedy alespoň projednou nepřipomenout vyhaslou minulost? Snad naposledy?
Hostina na počest flanderského pluku, který právě dorazil k zámeckému paláci, se vydařila. Královský pár se konečně cítil mezi svými vojáky v bezpečí. Zvlášť když mohl alespoň na chvíli odložit vnucené revoluční kokardy. Lid se přeci nedívá.
Mladí vojáci byli z daleka. Revoluční duch na ně prozatím nemohl promluvit. Červencové dny strávili výcvikem a stále ještě si pamatovali rodičovské rady, podle nichž byla služba králi posvátnou ctností. Když pak mezi nimi procházela královna držící za malou ručku roztomilého, sotva pětiletého následníka trůnu, jejich vrozená úcta k tisícileté monarchii se opět probudila. A tak se připíjelo na zdraví krále, královny i korunního prince. Kam se ale poděl přípitek svobodě a národu? Kdo by na to v tuhle chvíli pomyslel.
Každá nepřiměřená akce však vyvolá okamžitou reakci, zvlášť v těchto nestabilních měsících. Večírek neměl být útokem proti revoluci. Neměl být vyhlášením války svobodě a národu. Měl jen na pár hodin připomenout dávno pohřbené časy, kdy víno teklo ve Versailles proudem a úcta ke králi se rovnala úctě k bohu.
Revoluce už však dávno měla příliš dlouhé prsty a její uši slyšely i to, co mělo zůstat navždy utajeno. Možná to byla závistivá služebná, možná kuchař, který potají čítával Rousseauovy buřičské pamflety. Druhý den už každopádně celá Paříž věděla, jak okázale utrácí královská rodina peníze ze státní pokladny.
Maratův "L´Ami du Peuple" proměnil hostinu v nechutné orgie a zejména královna byla zostuzena jako zvrácená a zhýralá Rakušanka.
Novinový úvodník si přečetla i žena, kterou pro její vášnivé zanícení pro revoluci nazývali Amazonkou. "Amazonkou Théroigne".
Byla nesmírně krásná. Její pravé jméno bylo Théroigne Anne-Joseph de Méricourt. Pocházela z belgického Liege, z rodiny zámožného zemědělce. Narodila se 27 let před pádem Bastily a do tohoto prvního skutečného výkřiku revoluce měla rozmanitý život.
Přečkala finanční krach své rodiny, živila se jako švadlena a chůva. Toulala se po Belgii a Anglii. Právě v Londýně potkala svou první a jedinou životní lásku. Bylo jí teprve 20 let a mladého Brita zřejmě opravdu milovala. On ji však po pěti letech opustil. To už dávno nebyla naivní švadlenou. Dveře do světa ji otevřela právě ona nebývalá krása. Ta byla tak proslulá, že se do ní zamiloval i markýz de Persan, vysoce postavený úředník pařížského parlamentu. A jeho prostřednictvím se dostala do nekonečného světa umění. Seznámila se s operním pěvcem Teduccim. Šlo však zřejmě pouze o přátelský vztah, protože slavný umělec byl vykastrovaný a jeho životní touhy se omezovaly snad jen na hudbu a zpěv. V uměleckém světě získala neocenitelné herecké zkušenosti. Zjistila, co má rádo publikum. Kontroverzní prostředí mělo vliv i na její milostný život. Partnery střídala s železnou pravidelností a několik prodělaných interupcí mělo zřejmě za následek její pozdější neplodnost.
Se zženštilým zpěvákem se toulala po evropských operních scénách ještě několik měsíců. Navštívila Janov, Milán i Řím. A právě tam ji zastihla zpráva o revolučních událostech v Paříži.
Neváhá a vrací se do Francie. Politiku vnímá jako jedno veliké drama. Z ženy na pokraji společnosti se stává plnohodnotnou občankou. Účastní se pouličních demonstrací, čte revoluční pamflety, cítí se být středem dění. Stává se zanícenou bojovnicí.
A pak se konečně zjevuje 5. října 1789 jako "Amazonka Théroigne". S výtiskem "L´Ami du Peuple" v náprsní kapse, na koni, s širokým kloboukem s dlouhými brky a v temně rudé kamizole.
Odhodlaně volá na ženy kráčející k Versailles: "Svobodu si vzít nenecháme!" a šavlí bojovně ukazuje ke královskému paláci. Vzbudí tím nesmírný obdiv Pařížanek. Anne-Joseph se konečně zapisuje do paměti národa. Na podobný výjev se těžko zapomíná. Ženy zrychlí krok. Jedna z nich se chopí bubnu a odhodlaně zvolá: "Do zbraně!"
Ženy povstaly a s nimi celá síla francouzského lidu. Dnes zvítězíme, znělo nelítostně z úst davu. Naše děti hladoví a Rakušanka utrácí ze státní pokladny.
Neexistuje silnější argument než ten mateřský. Ženy se zalekne málokdo, ale k matce má úctu každý, a to doslova nábožnou, zvlášť když sedí na hlavni kanónu. A když se spojí dvacet tisíc hladových matek ve jménu svého mateřství, nic jim nemůže stát v cestě.
Bylo to veliké vítězství, když si dav odváděl královskou rodinu do Paříže. Mýtus královského paláce končí. "Už nikdy bez nás, jedině s námi!" volala nadšeně Anne-Joseph.
Teprve tehdy, tři měsíce po pádu Bastily, skončila nedotknutelnost monarchie. Teprve tehdy přestal Ludvík XVI. podléhat Bohu. Teprve tehdy se stal vězněm vlastního lidu.
Uspokojená Théroigne se vrátila do svého pařížského bytu, který si mohla dovolit díky štědrým darům svých bohatých milenců. Ve svém salónu přijímá slavné revoluční osobnosti: Sieyese, Pétiona, Brissota...
Ale stačilo to nelítostné Amazonce? Anne-Joseph chtěla mnohem více. Vedle Germainy de Staël, dcery ministra Neckera, nebo Etty Palm d´Aelders, tajné agentky nizozemského krále, patřila mezi nejvlivnější Pařížanky. Díky svému vlivu si občas přičichla k reálné moci. Ale nikdy přímo. Ženy totiž ani v liberalizované francouzské společnosti neměly žádná politická práva. Nesměly ani mezi jakobíny.
A tak Théroigne neváhá a společně se svými přáteli zakládá "Bratrský spolek pro vlastence obou pohlaví". Jejich hlavním požadavkem je prosazení ženského volebního práva.
Aktivistky tohoto sdružení však chtějí bojovat. Vyzývají k zakládání ženských ozbrojených oddílů a během krizových okamžiků roku 1792, kdy se proti Francii spojila celá roajalistická Evropa, chtějí dokonce vytvořit celý ženský pluk sloužící k ochraně východních hranic.
Anne-Joseph se však stále více podobá karikatuře. Ztrácí soukromí, žije schématy každodenních revolučních událostí. Ztrácí schopnost běžné komunikace, mluví v heslech, nenaslouchá druhým. Hlavní proud politického dění ji přestává brát vážně.
V roce 1791 se vydala na cestu do své rodné Belgie. Nešťastnou náhodou ji však zajala rakouská armáda. Rakušané ji považovali za tajného agenta a nezacházeli s ní zrovna nejšetrněji. Vyslýchali ji na zámku Kufstein v Tyrolsku, ale nic z ní nedostali. Pouze opakovala všemožná revoluční hesla. Žádné plány francouzské armády neprozradila. Ani nemohla. Jednak neexistovaly, a i kdyby ano, nemohla o nich cokoliv tušit. Byla řadovou občankou. Její vlivní přátelé s ní o svých tajných záměrech nikdy nehovořili.
Musela působit komicky. Rakoušané fenomén zanícených revolucionářek neznali. Považovali Théroigne za duševně chorou a s diagnózou "revoluční horečka" ji propustili.
Bylo jí třicet a znala ji celá Paříž. Ač bez politické moci, měla nesporný vliv. Z ambiciózních žen zůstala posledním mohykánem. Germaina de Staël raději uprchla a nad madame Rollandovou se stahovala mračna.
Revoluce se radikalizovala. Théroigne však přešlapovala na místě. Zůstala sice bojovnicí za ženská práva, ale její sympatie tíhly více k umírněným girondinům než k Robespierrovi. Tíhla k republice, ale ne k diktatuře. Jako by se v ní náhle probudila mateřská umírněnost.
Radikálové to dobře věděli, ale nedovolili si zaútočit na symbol 5. října.
V květnu 1793 už byl král čtyři měsíce po smrti, tak nelítostná revoluce být neměla. Kam se podělo slitování? Lidskost? Královna ještě žila, ale bylo jen otázkou času, kdy si pro ni nabroušená gilotina přijde.
Théroigne de Méricourt se odhodlala k poslednímu velikému výstupu. Věděla, že smrt je blízko. Hněv jakobínů se obrátil proti jejím přátelům z girondy. Nebezpečí nehrozí jen jim. I ona je v nebezpečí. Musí riskovat.
V jednom ze svých veřejných projevů se na balkóně feuillantů zastala Jacquese-Pierra Brissota. Rozvášněný ženský dav, snad možná stejný jako ten z řijna 1789, se však postavil na stranu Hory. Jedna z neznámých radikálek vykřikla osudové slovo: "Zrádkyně!" a její osud byl zpečetěn. Ženy se na ni vrhly, vysvlékly ji a zbily. Snad ruka Maratova ji zachránila od konečné rány.
Skončila s proraženou lebkou v bezvědomí v jedné z pařížských nemocnic. Už na jaře následujícího roku lékaři konstatovali, že Théroigne je po tělesné stránce uzdravená. Květnová tragédie však poznamenala její duševní rovnováhu. Převezli ji do ústavu choromyslných v Saint-Marceau a později vystřídala ještě další podobná zařízení. Už nikdy neokusila svobodu, až do své smrti v roce 1817. Tragédie, nebo štěstí?
Krásná bojovnice přečkala pod zámkem nejkrutější období revolučního teroru. Přežila své girondinské přátele: Brissota a Vergniauda, přežila jejich vrahy: Dantona a Robespierra. Přečkala nestabilní období direktoria i konzulátu, Napoleonova válečná tažení i stodenní císařství. Zemřela v dědičné bourbonské monarchii, v níž se před 55 lety narodila a proti které bojovala.
Smutný příběh s otevřeným koncem...
Po jejím osudovém květnovém projevu však tahle žena znamenala pro Francouze mnohem více. Její vědomí totiž uvízlo v roce 1793, v roce 1 Francouzské republiky. Mládí Anne-Joseph zmizelo v propadlišti dějin, současnost nevnímala. Žila stále naplno, horečnatě, republikánsky. Ztratila zdravý rozum, ale revoluční vzpomínky na události těsně před tragickým zraněním jí překvapivě uvízly v paměti. Sice bez souvislostí a logické návaznosti, přesto v neuvěřitelné intenzitě a obludné ilustrativnosti.
Přežívala ve špinavé kobce, v roztrhaných šatech, ale stále při vědomí, i když pokřiveném. Její vyjadřování se nesmyslně hemžilo slovy: jakobíni, Výbor veřejného blaha, Konvent, zrada, bratrství, Robespierre a gilotina. Možná že to zpočátku působilo všedně, snad trochu podivínsky. Když ji lékaři za direktoria prohlíželi, s úsměvem si říkali, jak jsou rádi, že tahle doba je už dávno pryč. Po dvaceti letech však šel návštěvníkům její cely při jejích občasných proslovech mráz po zádech. Jakoby odkudsi z dáli promluvil nesmiřitelný mráz teroru. Stala se nezničitelnou sfingou, živoucím mementem prapodivné minulosti, připomínkou starých časů, které už jsou dávno pryč.
Revoluce skončila. Ve vzpomínkách pamětníků zůstala buď příjemná nostalgie nebo strach z návratu krvavých časů. Jen v mysli Théroigne de Méricourt přežila jako věčná přítomnost. Nezničitelná, se všemi svými nadějemi i zklamáním.