Tanec nad uhaslým ohněm

Podivný svět Richarda Krause pokračuje, ale podobný příběh zažívá i Libor. Richardovi je tak trochu podobný, ale jeho příběh je úplně jiný. Oba však mají stejný problém. Patří mezi "menšinové lidi" - lásku prožívají tak trochu jinak.

Oheo je rituální záležitostMartin Holý

Tanec nad uhaslým ohněm

I.
Libor neměl lehké spaní. V poslední době zažíval zvláštní pocity. Svět kolem něj mu přišel hloupý, komplikovaný a zároveň zbytečný.
Předešlou noc se přistihl, jak čte deset minut knihu, a přitom nevnímá její obsah. Musel se poté vrátit o šest stran zpátky a začít znovu. Jako by se každodennost zastavila a on se ocitl v konstantním bodu nula, z něhož není cesta zpět ani kupředu.
Vše, co ho v dosavadním životě bavilo, jej přestalo uspokojovat. Nic se nevyvíjelo podle jeho představ, i když okolí považovalo jeho život za klidný a spokojený.
Osprchoval se, oblékl, udělal si snídani a odešel do školy. Dnes učí pouze tři hodiny. Pak má celý den volno. Ale jak strávit čas? Číst a nevnímat slova? Procházet se bezmyšlenkovitě po městě? Jít do kina na film, který ho nezaujme?
V kabinetu byl dnes sám. Neměl se komu svěřit. Kolegové odjeli. Libor vzal ze stolu opravené testy a vyrazil do maturitní třídy.
Hodina literatury byla nakonec velmi příjemná. Studenty bavila a z diskuse vyplynulo několik zajímavých názorů. Liborovi se o poznání zlepšila nálada.
Měl volnou hodinu. Koupil si v automatu kávu a vrátil se do kabinetu. Z knihovny vytáhl náhodnou knihu, posadil se do křesla a začetl se.
Směšné lásky od Kundery. Jak dlouho je nečetl? Výborně se pobavil. Ale jak může být láska směšná? Podivná ano. Ale směšná? Budiž. Někomu může přijít chování zamilovaného páru směšné. Třeba se tak choval i on. Ale lásky končívají smutkem. A je smutek směšný? Podle Libora mohl být pouze smutný. A proto se lásky stranil. Nechtěl zažívat smutek.
Zaklepání. Nechtěl být rušen, a tak nešel otevřít. Zapřel svou přítomnost. Občas to dělal. Pokud oddálil alespoň na okamžik nepříjemnou povinnost, pocítil uspokojení. Vzepřel se nezbytnosti. Upřednostnil subjektivní volbu a pominul objektivní poptávku po jeho existenci.
Ale to trvalo vždy jen okamžik. Poptávka se za čas ozvala znovu a se zvýšenou intenzitou. Oddálení a pocit uspokojení byly příliš dočasné a Libor musel udělat to, co se po něm žádalo. Bylo tomu i tentokrát. Zaklepání se po několika minutách opakovalo.

II.
Dočetl právě jeden ze „směšných" příběhů. Symposion. Zvedl se a otevřel dveře. Objevila se před ním usměvavá tvář krásné maturantky.
„Co si přejete, Silvo?"
Měl tuhle dívku rád. Zajímala se o literaturu, ráda četla, nechala si od něj doporučit mnoho knížek. A ráda si o nich povídala.
„Neruším vás, pane profesore?"
„Pojď dál," usmál se Libor a pozval studentku dovnitř.
„Jdu vám vrátit Klímu."
Ano. Klímu. Půjčoval ji Slavnou Nemesis minulý pátek. Dívka ji přes víkend přečetla a přišla mu ji vrátit.
„Líbila se ti?" zeptal se Libor.
„Bylo to krásné. Vidiny skutečnosti. Oslnění přeludem. Nezbytná linie osudu." Krásná dívka mluvila příjemným něžným hlasem. „Věříte na osud?"
Vyslechl si od ní už mnoho zajímavých otázek. Snažil se jí odpovídat inteligentně, zasvěceně a zajímavě.
„Myslím, že osud je přáním každého z nás. Když si něco opravdu přejeme, tak se nám to splní. Nebo ne?"
„Myslím, že ano." Nádherně se usmála. Měla bílé rovné zuby a kolem úst se jí při úsměvu tvořily roztomilé důlky.
„Klíma věřil na osud. Ale na ten temný, zlovolný." Nevěděl, proč to říkal. Ale vypouštěl slova s přímočarou samozřejmostí. Tak jako pokaždé, když nahlas přemýšlel.
„Bylo to opravdu krásné. A smutné." Opět ten okouzlující úsměv.
„To jsem moc rád. Zase ti něco přinesu."
„Děkuji." Chystala se odejít. Ještě než opustila kabinet, tiše prohodila: „Myslíte si, že byste se mnou zašel na procházku?" Asi dlouho sbírala odvahu, aby tuhle větu vyřkla. Její jemnou bílou tvář zalil ruměnec studu. Zčervenala jako malá nevinná dívenka.
Libora její nabídka překvapila. Nic podobného nečekal. Se studenty se vídal rád, ale ve škole. Mimo ni měl svůj život a nikdy nepřepokládal, že by toužili po jeho přítomnosti.
„Na procházku?" zeptal se možná hloupě.
„Ano, jen na malou procházku," pronesla mnohem rozhodněji Silva. Našla konečně odvahu. „Třeba dnes po škole. Jen na chvíli. Chtěla bych se vás zeptat na tolik věcí..."
Byla to příjemná představa. Plán na středeční odpoledne získával konkrétní obrysy a Libor pocítil radost. Nabídku přijal.

III.
Dvojice mladých lidí se procházela Riegrovými sady a ničím nebudila zvláštní pozornost. A proč by měla? Nebyli tu sami. Kolem nich se procházely podobné páry. Držely se za ruce a tiše rozmlouvaly o lásce a vzájemných citech.
Bylo krásně. Jarní paprsky prosvítaly rozkvetlými kaštany a na stromech si příjemně prozpěvovali ptáci. Jako by konečně duch městského jara pronikl i do Liborovy posmutnělé duše a on byl šťastný.
„Věříte na zázraky?" zeptala se Silva.
Věřil Libor na zázraky? Už dávno ne. Zázraky odešly s dětstvím. Pak nastoupil věk rozumu.
„Nevěřím," odpověděl.
„A co zázrak přírody?"
Libor se porozhlédl kolem sebe. Vždyť má pravdu. Příroda je vlastně zázrak.
„Možná, že na zázraky věřím. Ale vždy si je zdůvodňuji rozumem." Silva se na Libora znovu usmála a jemně se dotkla jeho ruky.
„Pro mě je největším zázrakem láska," odpověděla mu.

IV.
A tak to bylo téměř denně. Z jara se stalo léto, Silva úspěšně odmaturovala a složila zkoušky na filozofickou fakultu. Z dvojice se nestali vášniví milenci. Cosi uvnitř mu říkalo, že by se nezachoval správně.
I přes to SIlva nepolevila ve svých letmých dotycích. Právě ona platoničnost ji na Liborovi přitahovala. Silva se bláznivě zamilovala a schůzky s jejím bývalým profesorem ji bezezbytku naplňovaly.
Mluvili spolu o knihách, životě, smrti, o kultuře, filmech, památkách, cestování. Nic podobného doposud nezažila. Její láska byla nevyhnutelná, a přitom tak čistá. Z dívky se stala milující žena. Nejkrásnější a nejdelší prázdniny v životě trávila s bytostí, kterou nešlo nemilovat. Bytostí citlivou, moudrou a něžnou.
Liborovy chmury ustoupily do pozadí. Nemusel myslet na prázdnotu. Knihy četl opět lehce a vychutnával si každou stránku, kterou hltal s pocity nadšení a pokory.

V.
Květy se proměnily v plody a láska v touhu. Proč je život tak složitý? Proč nenabízí jednoduché rovnice s jasným výsledkem?
Obloha se zatáhla a dvojice byla zahnána bičujícími proudy vody pod altán zahradní restaurace. Chtěla mu toho tolik říct, ale zmohla se na jedinou stručnou větu: „Bude mi devatenáct."
Libor se přátelsky usmál: „Devatenáct... Krásný věk."
Bylo mu o deset let více.
Všechny ty roky uplynuly jako kočár, uhánějící ďábelskou rychlostí na pekelnou svatbu. Byl to nádherný věk. Nejkrásnější okamžiky jeho života. Nevinné, i když plné toužebného očekávání. Život právě začínal a my viděli jen jeho krásu. Za temnými rohy čekal smutek a zklamání. Ale ty byly zatím daleko. V neviditelné dálce. Čas se tehdy zastavil v blažené bezstarostnosti.
Ale uměl si ji vychutnat? Dokázal si ji uvědomit, pochopit a hlavně prožít? Byl příliš mladý. A co kdyby se vrátil o deset let zpět se svými současnými zkušenostmi a prožitky? Uměl by to lépe?
Ale to by vyprchala ona kouzelná bláhovost. Byl už příliš rozumný, racionální. Slastné okamžiky mladické naivity by se rozplynuly v pochybnostech a zbytečných předsudcích. Chmury by se ohlásily mnohem dříve a s daleko větší intenzitou.
Ne, čas nejde zastavit ani vrátit. Zůstaly alespoň vzpomínky. Krásné, věčné a hlavně čisté.
Silva dostala konečně odvahu: „Chtěla bych narozeniny oslavit i s vámi."
Očekával to. A byl za tu větu rád.
„Pojedu s přáteli na venkov. Přijedete?"
Nemohl odmítnout. Těšil se. Byl šťastný, že někdo toužil po jeho přítomnosti.

VI.
Mezi mladými lidmi se cítil lehce. Léto na venkově nabízí zázračné okamžiky. Už nebyl pouze se studenty. Stali se z nich milí přátelé. Před několika týdny je pomohl vyslat do opravdového života a oni byli rádi, že s nimi může stále být.
Připomínal jim okamžiky, které odplynuly do minulosti, ale oni se jich chtěli stále ještě dotýkat.
Mluvili o svých plánech a cílech. Libor naslouchal, radil jim a radoval se s nimi. Byl jim stále ještě blízko a oni to věděli.
Silva byla šťastná, že je tu s ní. A oni také. Snili společně o budoucnosti, plánovali a smáli se. Byl to bezelstný smích plný očekávání věcí, které teprve přijdou.
Chtěl je chvíli nechat samotné. Blížil se večer a on zatoužil po krátké samotě.
Vzal si knížku a odešel do veliké zahrady. Voněla po zrajících jabloních. Sedl si pod jednu z nich a začetl se do textu. Byla to Smrt v Benátkách. Smutný, ale krásný příběh. Chtěl se převtělit do stárnoucího Aschenbacha, který na sklonku života poznal pravou lásku.
Ale uvědomil si, že on na konci života ještě není a ani nechce být. Ještě chce poznávat a milovat. Zavřel oči a snil. Nechal myšlenky volně plynout. Představy byly mlhavé, ale příjemné. Podvečerní vánek horký a smyslný. Příroda kolem ho pohltila.
VII.
„Dobrý den." Musel usnout. Nevěděl na jak dlouho. A náhle ten hluboký tichý hlas. Myslel si, že je to stále ještě sen. Ale nebyl.
Otevřel pomalu oči. Před ním se objevily dvě chlapecké nohy v krátkých šortkách. Jemné chmýří na štíhlých lýtkách. Tadzio. Málem to jméno vyslovil. Ale ovládl se.
Roztržitě vstal a jeho oči se setkaly s očima neznámého černovlasého mladíka.
„Dobrý den," odpověděl stále ještě vytržený ze snu.
Stál tu mladý muž, vysoký, štíhlý, usměvavý. I on držel v ruce knížku. „Promiňte, nechtěl jsem vás probudit. To mě mrzí," omlouval se a přitom se tak mile usmíval.
Libor se musel také usmát.
Mladík mu podal ruku a představil se: „Jmenuji se Lukáš, pane profesore."
„Dobrý den, Lukáši." Jak jinak mohl odpovědět. Snažil se rychle vzpomínat, odkud ho zná. Ale marně.
„Silva mi o vás hodně vyprávěla. Chtěl jsem vás pozdravit. Právě jsem přijel."
Libor naznačil, že rozumí.
„Jsem její bratr."
Už mu to bylo jasné. Silva mu mnohokrát vyprávěla o svém o rok starším bratrovi. Nikdy se s ním nesetkal. Studoval v Paříži.
„Ano, Silva říkala, že se na prázdniny vrátíte domů."
Lukáš prozradil, že přijel z Prahy na kole. Chtěl se sestrou oslavit narozeniny.
„Pojďme zpátky, bude večeře." Řekl Liborovi.
A vrátili se. Bylo to podivné setkání. A přitom tak krásné.

IX.
Jedlo se, pilo, povídalo i smálo. Atmosféra byla báječná. Libor vzpomínal se svými studenty na dobu studií, připomínali si radostné i napjaté okamžiky. Pak zapálili oheň.
Libor vyprávěl, jak právě tento živel dokázal integrovat lidskou společnost. Lidstvo díky němu začalo ovládat přírodu a podmanilo si svět kolem sebe. Vzpomněl Anaximandra a jeho ohnivý prstenec. Říkal, že oheň lidi odjakživa fascinoval a zároveň k němu hleděli s bojácnou úctou.
Pili víno. Nejprve decentně, na chuť, ale s ní roste množství a všichni se nakonec začali vznášet v euforickém opojení.
Silva přinesla malý bubínek a předala ho Liborovi. A on začal bubnovat. Nejprve jemně a pomalu a nakonec magicky rychle.
A pak začali tančit. Skupina mladých lidí se vysvlékla do půl těla a začala pobíhat kolem ohně, všichni zpívali a vyluzovali ďábelské zvuky.
Z posezení se stal obřad, rituál. Vrátili se o tisíce let zpátky a svým křepčením vzdávali hold pohanským představám o fungování světa. Bylo to fascinující, démonické.
Libor se nechal unést a cítil se svobodný a nespoutaný. Seděl, bubnoval a hypnoticky zíral do plápolajících plamenů. Mladí lidé se drželi za ruce a točili se kolem ohniště.
A pak spatřil jeho. Seděl přímo proti němu. Viděl ho skrze oheň, a když plameny ustoupily, jejich oči se setkaly.
Nikdo je nemohl sledovat, přitom všichni byli tak blízko.
Lukáš byl krásný. Jeho tvář byla plná stínů, ale přesto tak jasná, zářivá. Černé vlasy mu padaly do čela, v modrých očích se odrážely ohnivé jiskry. Zdály se tak nádherně lesklé.
Bubnoval dál, ale přitom myslel na něj. Obklopovalo ho deset lidí, ale on byl jen s ním...

X.
Víno mu zavřelo oči. Ale bubnoval dál, stále rychleji a intenzivněji.
Když je otevřel, oheň už pomalu uhasínal. Omámení studenti včetně Silvy odcházeli do chalupy, nevnímali sebe, natož jeho. Odložil bubínek a očima hledal Lukáše. Marně. Zklamaně sklopil oči.
Nechtělo se mu spát. Rozhodl se odejít do tmy. Vyšel ze zahrady na sousední louku. Byla krásná letní noc, horko ustoupilo příjemnému teplu a jeho tváře ovíval lehký vánek. Procházel se dlouho, nemyslel na nic, jen vnímal okolní přírodu, nedaleký temný les, vůni trávy.
„Milujete samotu?"
Uslyšel Lukášův hlas hned za sebou. Ale neotočil se. Rozbušilo se mu srdce: „Miluji svobodu."
„Jako já." A ucítil nesmělý dotyk cizí ruky na rameni. A pak už nemluvili. Jen se líbali, dotýkali, milovali. Usnuli v trávě, daleko od lidí, sami se sebou.

XI.
Probudilo ho kohoutí zakokrhání. Byl to sen nebo skutečnost?
Ležel uprostřed louky sám, rozednívalo se. Vrátil se zpátky.
Očekával, co spatří. Studenti strávili noc ve společnosti lásky a milování. Chvíli hledal Silvu. Ležela v ložnici nahá v objetí se svým bývalým spolužákem.
Nechápal proč, ale pocítil úlevu. Spadl z něj balvan nechtěné povinnosti. Prozřetelnost vše ukončila. Bez lítosti a slz. Chvíli hledal Lukášovo kolo, ale nenalezl jej. Nádherný přelud sobotní noci zmizel tak rychle, jako se objevil.
Pocítil smutek? Snad ano.

XII.
Dva roky poté přišlo Liborovi svatební oznámení. Se Silvou se stále vídal, ale už nikdy nebyli sami. Nikdy už to nebylo jako před tím, ale osud tomu tak chtěl. Jak je spravedlivý.
Zůstaly vzpomínky, nostalgie a sen o krásné letní noci na venkově.

XIII.
Od té doby si oblíbil Paříž. Měl rád její památky, atmosféru, kavárny i lidi. Ale nejvíc ji miloval kvůli mlhavé vzpomínce na jeden nádherný prázdninový přízrak.
Seděl v kavárně Mirabeau na Montmartru a popíjel lahodné víno. Četl si De Profundis. Bylo opět léto. Horké a démonické.
Zvláštní. Jako by najednou znovu ucítil vůni zrajících jabloní. Ten pocit byl nesmírně silný. Nebyl to jen sen?
A náhle ten hluboký hlas za ním. To přeci musel být sen.
„Také milujete Paříž?"