Nové hodnoty postmoderní společnosti - úvahy o současném světě

V tomto příspěvku chci subjektivně zhodnotit východiska dnešní společnosti, a to z pohledu filozofického i politického. Jde o osobní pohled. Někomu může připadat neoriginální, jinému zcestný, dalšímu hloupý. Ale třeba najdu s někým společnou řeč, s někým, kdo bude svět kolem nás vidět stejně nebo aspoň podobně.

Soumrak nad soueasností?Vladimír Vokál

Úvod

Pro někoho jsou to ostrůvky individualismu, pro jiného revoluce, boj proti nadnárodním korporacím, hledání nové avantgardy; pro další smíření s konformitou, vytváření bohatství pro bohatství, úsilí o vliv, snaha o nápravu demokracie, nalézání novodobých autorit a vůdců.
Zamýšlíme se nad východisky současného globálního světa, hledáme nová řešení, přemýšlíme nad svým postavením ve společnosti. Ale primární otázkou je, zda to má vůbec význam.
Jak vlastně může jedinec na prahu nového tisíciletí definovat svou individualitu?
Základním měřítkem novodobých směrů a ideologií je míra osobní svobody. Pro liberály byla absolutní modlou, marxisté jí přisuzovali marginální postavení a dávali přednost kolektivnímu vědomí, pro konzervativce měla smysl pouze v rámci rodiny a tradičních společenských vztahů.
Jakým měřítkem však může být v postmoderní době svoboda, pokud ji ani sami neumíme definovat? Pokud ztratila onen význam, který jí přisuzovali filozofičtí klasikové devatenáctého století? Pokud již nejsou veliké ideologie pravými nositeli svého jména a proměnily se v pochybné nálepky, sloužící k rozdělení moci v pseudodemokratických stranických systémech?

Soumrak starých idejí

Kam dospěla filozofie moderní pravice, když slibuje omezení vlivu státu, a přitom její straničtí trubadúři se státem doslova prorůstají a schvalují zákony, které roli jednotlivce nejenže neabsolutizují, ale naopak ji v pravém slova smyslu marginalizují?
Kam se poděly ideály nové levice, když její hlavní politický vůdce dá více na průzkum veřejného mínění než na marxistické axiomy, které jeho politický proud prosazuje více než dvě století?
Chování politických elit se už dávno neřídí ideologickými paradigmaty. V demokratickém pluralitním systému se stal měřítkem úspěchu politický střed, jakási konvenční racionální poloha. Jakákoliv odchylka od „většinového" názoru populace se jednoduše trestá prohrou ve volebním klání nebo ostrakizací při následném jednání o účasti ve vládě.
Ale může mít populace „většinový" názor? A pokud jej má, vytvořila si jej sama? Vychází z ní?
Zajímavou odpověď na tuto otázku nabízí Milan Kundera, který hovoří o zániku ideologií a počátku věku imagologií. Zatímco však ideologie měly svou konzistenci a nabízely propracovaný a promyšlený koncept, imagologie nabízí jen chaos. Nikoliv však společenský, ale duchovní. S ohledem na něj se z lidského vědomí vytrácí faktická míra osobního podílu na společenských změnách. Nahrazuje ji jakési zdání této míry.
Jak zareaguje průměrný jedinec na vládní rozhodnutí, opřené o výsledek průzkumu veřejného mínění? Bude jistě konstatovat, že politici rozhodli podle jeho přání. Přijme je za „své lidi" a vytvoří si bláhové zdání podílu na tomto rozhodnutí. Tento jedinec si však těžko uvědomí, že jeho konečné přání nevzniklo na základě svobodného rozhodnutí. Týdny a měsíce před tím totiž čelí podvědomé masáži sdělovacích prostředků, reklamy i filmu, na jejichž základě přejal určitý vzorec „správného" přesvědčení.
Tato masáž nemusí probíhat nikterak násilně. Stačí, když k dané problematice během nejsledovanějších zpravodajských relací v elektronických médiích promluví „důvěryhodní" odborníci a záměr státu realisticky podpoří. Žádná podlézavá slova. Jen racionální zhodnocení záměru z pohledu „uznávaných kapacit". Jejich odpovědi jsou přitom pečlivě připravované a nerozhodný jedinec bez hlubšího přesahu tomuto zhodnocení podlehne.

Uznávané kapacity

Pokrokové ideologie měly v minulosti dva základní cíle: zajistit lidem práci a vzdělání. Absolutní adorace vzdělání, tento blahodárný výdobytek moderní doby, ale vytvořila ve společnosti umělou úctu ke „kapacitám".
Vyhroceným příkladem mohou být zpravodajské a publicistické šoty komerčních i veřejnoprávních televizí. Většina z nich například nepřidává do titulku před jména politiků, herců a dalších známých osobností akademické tituly. Je to považováno za nepatřičné a zbytečné. V takzvaných „odborných" pořadech však vystupují specialisté, jejichž důvěryhodnost vzroste právě množstvím titulů před jménem a za ním. A média tyto tituly neváhají používat. Veřejnost pak těmto lidem věří.
Stačí tedy několik podobných vystoupení „uznávaných kapacit" před televizními kamerami a populace dospěje „přirozeně" k závěru, že vládní rozhodnutí je správné. Rozhodli se přitom zcela „svobodně", nikdo je do toho nenutil. Opak je však pravdou.
Vzdělání je jistě blahodárným cílem moderní společnosti. Gramotnost, schopnost práce s texty, jejich pochopení. Ale vede současný způsob vzdělávání ke svobodě? Je suma naučených „znalostí" klíčem k rozvoji individuality nebo naopak ústupek uznávaným vědomostem, které považujeme za blahodárné, ale které nás přitom svazují konvencemi a zavazují nás žít podle předem určených vzorců. Navíc sumu vědomostí získaných ve školství si nevybíráme sami o své vlastní vůli. Osnovy jsou schvalovány vyššími instancemi a ty stále více podléhají nátlaku moderní doby, místo aby důsledně trvali na uchování vzdělanosti podle dříve platných řádů. Množství vědomostí se nerozšiřuje. Naopak se nebývale zmenšuje. Staletí tvořené axiomy se zjednodušují a pozbývají významů, které jim historie určila. Již tak zestručnělé poučky se ještě více zestručňují a stávají se nakonec nesrozumitelnými. Poté stačí, aby uznávané kapacity vyslovily názor, že tyto axiomy jsou zbytečné a s jejich požehnáním jsou ze vzdělávacího systému vyřazeny.
Jedinec si může oddychnout. Ubyl mu závazek znalosti „starých zákonitostí" a on se cítí svobodněji, je oproštěn od zbytečností. Tento pocit svobody je však relativní. Jedinec svobodu nezískává, ale ztrácí. Pro příště bude postrádat axiomy, které v jeho myšlení vytvářely podmínky pro komplexní vytvoření svobodného pohledu na realitu. Ztrácí historické souvislosti, komplexní obraz společnosti i sebe samého.

Společnost racionalizace

Tomuto procesu jsme se naučili říkat racionalizace. Racionalizuje se zdravotnictví, školství, zemědělství, průmysl.
Racionalizace je ušlechtilý pojem. Tak jej alespoň vnímá jedinec. Ono „racio" vyvolává denotaci rozumu, správného rozhodnutí opřeného o vědu. Tento proces však vede k něčemu jinému. Přistoupením na proces racionalizace člověk rezignuje na své právo participovat při procesu spolurozhodování.
„Nechte to na nás! Zjednodušíme vaše daňové účetnictví! Převedeme všechny úvěry pod jeden! Nechte si poradit, jak se máte oblékat! My vám doporučíme, jaká kniha je nejlepší! Poradíme vám, na jakou školu máte jít!"
Racionální rozhodování se zjednodušilo na respektování reklamních hesel a rad. Nejde však o nic jiného než o předem promyšlené instrukce vedoucí ke ztrátě spoluzodpovědnosti. Jedinec se stává součástí nové struktury, která popírá celý dějinný vývoj. Popírá lidskou emancipaci při rozhodovacích procesech. Marxisté tvrdili, že hybatelem dějin je lid. Jeho nespokojenost vede ke změnám společenského uspořádání, proměnám hodnot, k revolucím. Nově vytvořená struktura však eliminuje právě tuto funkci lidu. Eliminuje podíly jednotlivců na proměnách společenského řádu.
Hladový lid vyvedl královskou rodinu z Versailles a přivedl ji do centra dění. Donutil ji respektovat a následně uzákonit jeho požadavky a v případě netolerance ji zneškodnil. Ještě v minulém století dohnaly protesty svobodomyslných studentů k rezignaci jak francouzského prezidenta, tak zkostnatělé státníky komunistických režimů.
Bylo by však možné něco podobného realizovat i dnes? Nedosáhla propojenost politiky s ekonomickými subsystémy takových rozměrů, že nespokojenost ulice již nemá v euroatlantické společnosti žádnou šanci na realizaci svých svobodných požadavků?

Nová struktura společnosti

Společnost byla od svých prvopočátků rozdělena do velmi přehledných skupin. Zjednodušeně řečeno: byli tu ti, kteří rozhodovali, a ti, kteří rozhodnutí vrchnosti podléhali.
Společenské systémy teokracie, aristokracie, monarchie nebo demokratické republiky; autoritativních systémů, totalit, tyranií. Vše fungovalo velmi přehledně. Jejich trvanlivost byla pokaždé dočasná. Vždy se našly hraniční situace, které dosavadní uspořádání byly schopné změnit. Série válek, revolucí a lidových povstání přerušovaly nebo ukončovaly existující systémy a byl to pokaždé lid nebo jeho rozhodující součást, které nastolily nové pořádky. Změna byla logická a hlavně možná. Struktura „společností minulosti" byla koherentní. Propojitelnost vládnoucí třídy a třídy utlačovaných byla nezpochybnitelná. Doposud pokaždé umožnila utlačovaným projevit své společenské požadavky a měnila společnost k nepoznání.
Ona propojitelnost v postmoderní době však postupně mizí. A mizí v důsledku toho, že vrstva „utlačovaných" získala dojem, že jejich požadavky byly naplněny. Jedinec v novodobých demokratických systémech nabývá přesvědčení, že se zásadním způsobem podílí na spolurozhodování. Umožňuje mu to systém politické participace. Nespočet volebních klání, referenda, neomezené množství petic, formování občanské společnosti, svoboda shromažďování, mítinky, protestní shromáždění. To vše v nás vzbuzuje zdání, že jedinec je tím pravým hybatelem změn. Rozhodujeme o změnách vlád, o poslancích, ministrech, komunálních zastupitelích, hejtmanech, primátorech, vstupujeme do politických stran, kandidujeme, nominujeme, odvoláváme a jmenujeme. Báječné zdání plurality.
Všechny tyto principy jsou však zcela relativní. Paralelně vedle „demokratického" fungování společnosti se totiž během posledních let vytvořila zcela jiná struktura. Vytvořila se neviditelně a přitom zcela organizovaně. Víme o ní, ale přitom si nepřipouštíme, že by do tak zásadní míry ovlivňovala dění kolem nás.
Touto strukturou jsou globalizované ekonomické korporace. Nemají žádný oficiální politický vliv, ale bez nich by politické struktury nemohly existovat. Jsou s vládnoucími elitami propojené neviditelnými nitkami, jejichž přetrhání by však mělo za následek totální krach politického kapitalistického systému. Nejsou to jen nitky finanční. Jde o složité systémové nitky, jejichž identifikace je de facto téměř nemožná.
Politici už dávno nerozhodují samostatně. Staly se z nich loutky, ovládané těmito neviditelnými nitkami.

Politikové konvence

Bylo by nespravedlivé obviňovat všechny politiky z toho, že tento systém vědomě vytvořili a podporují jej. Na jejich obranu je třeba konstatovat, že oni nejsou ani zdaleka jeho stvořiteli. Možná o něm ani neví nebo si jej neuvědomují. Přitom mu slouží a poslouchají ho.
Rozhodování politických elit už není svobodné. Vždyť co je základním cílem politika? Jistě, jsou to bláhové ideály, s nimiž do veřejného dění vstupuje. Ale pokud dosáhne svého cíle, touží si udržet co nejdéle svůj vliv, své mocenské postavení. Nezbývá mu tedy nic jiného než populisticky vyjadřovat názory většinové společnosti. Musí jednoduše respektovat konvence postmoderní doby. Naslouchá výsledkům veřejného mínění a jim uzpůsobuje svá rozhodnutí.
Vytváří se dvojí závislost politiků. První je pochopitelná: politik usiluje o moc. Chce rozhodovat nebo spolurozhodovat, vytváří si jakýsi novodobý minidvůr s vlastní hierarchií a osobitými pravidly. V jeho rámci má nadstandardní postavení a je nezpochybnitelný. Vytváří si svůj vlastní obraz ve společnosti, kterou reprezentuje a jejíž názory přebírá. Je jakýmsi tribunem lidu a má ze svého společenského postavení radost i materiální užitek. Jeho poslušnou kamarilu tvoří straničtí souputníci. Jsou důležití při jeho vzestupu vzhůru, ale později ztrácejí význam. Politik je nechává v opojné představě, že jsou jeho přáteli a spolupracovníky, udržuje s nimi kontakty a má tendenci stát se jejich symbolem, modlou, jedním z nich, který to dokázal.
Při realizaci konkrétních opatření však politik naráží na problémy a vzniká tak druhý typ závislosti. Každé politické rozhodnutí přináší konkrétní dopady pro společnost. Pozitivní nebo negativní. Politik naráží na řadu překážek, střetává se s různými názory a zájmy. V konečném důsledku je nucen realizovat i nepopulární opatření. V průběhu svého funkčního období pak začíná přemýšlet o logické obhajobě svého mandátu a shání témata, kterými osloví veřejnost a v neposlední řadě hledá i finance, díky nimž zrealizuje profesionální volební kampaň. A v tuto chvíli přicházejí lidé, kteří jsou ochotni politikovi při této realizaci pomoci. Nabízejí témata, profesionální reklamu a v neposlední řadě také potřebné peníze.
Politik jejich vlivu podlehne, ale stává se tak v důsledku toho jejich poslušným vazalem. Hájí jejich zájmy, vytváří jim legislativní prostředí, spolupracuje s nimi. Poslouchá „jejich" průzkumy veřejného mínění, ale při tom naslouchá občanům, stává se populárním. Bez voličů by neuspěl.
V případě, že si chce politik zachovat svou tvář a nechce ustupovat těmto tlakům, není problém pro tyto „šedé eminence" politika okamžitě zkompromitovat, odložit jej na vedlejší kolej, popřípadě ho dočista zničit. Politik tak nástrahám vlivných většinou ustoupí a ve finále je vlastně spokojený. A i když stráví několik let v opozici, je poměrně solidně zajištěn. Prospěch z toho má on, jeho kolegové, a také jeho strana. Šedá sféra vlivu dokončila svůj participační proces a prorostla s hlavní složkou většiny ústavních demokratických systémů, s politickou stranou.

Autority dneška

Důležitou součástí postmoderní společnosti jsou obecně uznávané autority. Vedle politiků, vůdců a válečníků existovaly od počátků lidské civilizace skupiny lidí, které se těšily úctě a respektu. Bývali to filozofové, teologové, spisovatelé, ale i herci a sportovci. Kdysi jsme je s úctou nazývali „osobnostmi", dnes je nazýváme „celebritami". Jsou to lidé bez politického vlivu, ale s významným společenským postavením, mediálně známí, jejichž tváře k nám denně promlouvají z hlavních stránek novin, časopisů, ale i z televizních obrazovek a billboardů.
Stejně jako u politiků, jde i v tomto případě o jedince s výraznými ambicemi, avšak bez touhy po politické moci. I oni však sehrávají zásadní roli v postmoderní společnosti. Stávají se totiž ikonami. A jsou za to dobře placeni.
Každý jedinec má tendenci stylizace. Osobitost je vlastní menšině populace. Schopnost tvořit originály má jen velmi malá část obyvatel. Proto je nám blízká tendence připodobňování se.
Ani celebrity touto schopností neoplývají, ale mohou se stát jednoduchou a účinnou zbraní v rukou těch, kteří to umějí. A tak chodí po světě stovky tisíc Davidů Beckhamů, Michaelů Jacksonů a milióny Marií Šarapovových.
Pokoušíme se slavné osobnosti napodobit nejen oblečením a účesy, ale i chováním, mluvou, kopírujeme jejich obydlí, kupujeme si stejné automobily, pijeme stejné nápoje, navštěvujeme tytéž restaurace. Moderní společnost došla dokonce tak daleko, že už se nesnažíme napodobovat pouze reálné osoby. Kopírujeme i hrdiny oblíbených filmů a románů. Potterománie se stala skutečným mediálním mýtem a nespočet náctiletých spotřebitelů se obléká do černé uniformy jako jejich slavný pohádkový idol.
Nic z toho se však neděje bezdůvodně. Prostřednictvím těchto ikon se chováme podle detailně promyšlených osnov. Plníme předem narýsované instrukce a zapadáme tím do globálních plánů lidí, jejichž jména se nikdy nedozvíme. Mediální kampaně celebrit jsou skvěle domyšlené a my se nevědomky stáváme realizátory jejich přání a představ. Kupujeme si „jejich" výrobky, oblečení, kosmetiku, vozidla; zařizujeme si byty a domy podle „jejich" vkusu. Stáváme se oběťmi, napodobujícími předem stanovený itinerář novodobých hybatelů. Budují si hodnoty společnosti podle sebe, a přitom nám blahosklonně ponechávají pocit, že jsme se rozhodovali svobodně.

Média

Klíčovou roli ve společnosti hrají sdělovací prostředky. Dávno již neplatí teze o sedmé velmoci. Média jsou prvořadým impériem.
Lidé by se bez nich cítili nešťastní, protože jim dávají pocit sounáležitosti, sdílení příběhů, prožívají s nimi smutek i radost, zobrazují slavné hrdiny, referují o jejich zájmech a vytvářejí dojem, že jsou středobodem světa. Mají to privilegium, že pronikají do nejintimnějšího soukromí a stávají se přirozenou součástí našich domácností.
Vládnoucí politické elity a „celebrity" by bez nich ztratily možnost sebepropagace. Kdo totiž není v médiích a nemá mediální obraz, jako by neexistoval. Média o nich referují, podávají zpravodajské informace a říkají lidem, co si mají o dění kolem sebe myslet. Díky médiím mohou vytvářet své image a zajišťují si jejich prostřednictvím zájem veřejnosti o to, co dělají.
Nazvěme jedince z médií jakýmisi mediátory. Tedy lidmi, pracujícími s obrazem skutečnosti, mapujícími dění kolem nás. Tvoří důležitou skupinu populace, bez níž by současný svět nebyl tím, čím je.
Funguje však tato vrstva nezávisle, bez okolních vlivů? I u ní se totiž vyskytuje dvojí druh závislosti. Předně je to závislost na „obecenstvu". Pokud by si lidé nekupovali noviny a časopisy, neposlouchali rozhlas, nesledovali televizi, neprohlíželi si internet nebo nechodili do kin, ztratili by mediátoři smysl své existence. Jejich přežití je totiž přímo závislé na počtu čtenářů či diváků. Teprve na základě těchto statistických ukazatelů si u nich zadavatelé kupují reklamní plochy, hlavní zdroj jejich příjmů.
Už tato primární závislost však naznačuje závislost sekundární. Zadavatelé reklamních ploch tak neplní roli pouhých inzerentů, jak tomu bylo dříve. Informace o sledovanosti jsou pro ně sice důležité, ale oni již dávno sledují zcela jiné zájmy. Pro zadavatele není důležité jen holé číslo, počet diváků, čtenářů, ale také obsah nabízeného mediálního produktu.
Primárně chtějí propagovat svůj výrobek nebo produkt, ale sekundárně ovlivňují dlouhodobý vkus vnímatelů svých reklam. Před krátkodobým ziskem dávají přednost dlouhodobému působení na populaci a chtějí formovat nové hodnoty, vyhovující jejich strategickým zájmům. I kdyby byl nejčtenějším deníkem nonkonformní časopis intelektualizované skupiny antiglobalistů, nebudou v něm inzerovat proto, že informace v něm zveřejněné mohou ohrozit jejich vlastní zájmy. Vytvoří si tedy raději jakýsi „remake" tohoto média, udělají jej ještě o něco atraktivnější, dosadí do něj „poslušné" mediátory, vytlačí stávající časopis z trhu a později tento „remake" zkonformizují.
Média vystupují ve společnosti na začátku 21. století jako samostatný a svébytný prvek. Tváří se nezávisle a zdánlivě obhajují nově nabyté hodnoty svobody. Ve skutečnosti jsou však nevědomými a v horším případě vědomými leníky těch, co stojí v pozadí a hýbou stávajícím světem.

Vláda neviditelných hybatelů

Ve svých úvahách jsme tak došli až na vrchol novodobé struktury. Názory na to, kdo jsou ti, kteří formují a řídí náš svět, se liší. Zřejmě tušíme, odkud vzešli a co je jejich cílem. Ve skutečnosti je však neznáme a nevíme o nich téměř nic.
Předestřu spekulativní obraz toho, jak si představuji tuto elitu mocných. Předně odmítám verzi, že jde o konkrétní jedince. Kdo si myslí, že postmoderní společnost je řízena několika „muži nebo ženami v pozadí", jistě se mýlí. Ovšemže existuje zhruba stovka lidí, vlastnící nezanedbatelnou část veškerého bohatství na zemi. Ale uvažovat o tom, že by se scházeli jako svobodní zednáři v 18. století a rozhodovali o vytváření nových hodnot a spřádali spiklenecké teorie, je absurdní. Mnohdy hájí zcela protichůdné zájmy a těžko by nalezli v zásadních otázkách společnou řeč.
Paradoxně si myslím, že elitu mocných netvoří samotní lidé. Pojem „elita mocných" má výrazně antropomorfní ráz a my si s ním spojujeme konkrétní osoby. Tato elita však může být jakýmsi přirozeně vzniklým systémem, samoúčelným, fungujícím na zcela autonomních, nepsaných pravidlech, vzniklých bez lidského vlivu urychleným chodem dějin.
Moderní společnost všeobecně odmítá teze, že vztahy ve společnosti, pravidla a zákonitosti fungují samy, bez lidského vlivu. Vědecký přístup na prahu nového tisíciletí stále ještě vychází z pozitivistických a empirických vědeckých metod. Samovolné substruktury jsou podle mnohých sociologů nevědecké. Ale musíme se řídit pouze zákony vědy, když svět kolem nás vlastně postrádá logiku?
Neviditelný hybatel nemůže být konkrétní člověk. Ale jak to jde ruku v ruce s tím, že nižší struktury našeho modelu už lidský charakter mají? Cožpak se nechají řídit jakousi neviditelnou abstraktní bytostí, s níž se nikdy nesetkali a kterou nikdy nepoznají?
Samotná podstata celého problému bude mnohem složitější. Vrchol struktury ponechme v mracích. Nač sledovat něco, co vlastně nemá konkrétní charakter. Ale hned pod tímto vrcholem nalezneme lidské bytosti se vším všudy. Jsou to ti, kteří v abstraktní zákonitosti uvěřili, srostli s nimi a nepátrají po jejich konkrétních obrysech. Pochopili vztahy, na jejichž základě společnost funguje, a tak jen vykonávají to, čím jsou povinováni.
Nemusejí to být ti nejbohatší světoobčané, ona pomyslná stovka magnátů. Ti si kdesi v tropech užívají své úspory. Peníze už pro ně dávno ztratily konkrétní rozměr. Počítají pouze počet nul za číslem na svém kontě a nenechávají se zatěžovat běžnou firemní administrativou. To přenechávají manažerům, výkonným ředitelům, analytikům a členům představenstev a dozorčích rad.
Nemá smysl popisovat do důsledku ekonomické vazby mezi jednotlivými korporacemi. Obecně však konstatujme, že firmy postupně fúzují a vytvářejí se stále větší ekonomické celky. Čím větší celek, tím větší vliv, společnosti se stávají nadnárodními a světové hospodářství se globalizuje. Cesta k jednotnému ovlivňování mediátorů ze strany zadavatelů je tak otevřena, a v konečném důsledku jsou zasaženi i běžní reklamní spotřebitelé, do toho celebrity a politikové - struktura se uzavírá.

Narušitelé

Přestože většina populace postupně podléhá nové společenské struktuře, existují jedinci, dokonce i skupiny jedinců, které konvenčnímu prostředí nepodléhají. Nazvěme je „oázami nonkonformity".
První skupina je tvořena jedinci s alternativním přístupem k životu a jiným žebříčkem hodnot. Jsou nezávislé na stupni vzdělanosti nebo společenském postavení. Většinou jsou to lidé, odmítající přijímat informace ze sdělovacích prostředků, vytvářející si vlastní intimní prostředí s uzavřeným okruhem přátel a uznávající alternativní způsoby života. Nazýváme je antiglobalisty.
Druhou skupinu tvoří intelektuálové - nejde o uznávané kapacity, kteří dokážou rozeznat podstatu nového systému, snaží se ji analyzovat a hledají z ní rozumová východiska. Jsou to poslední stopy ideologů bez pejorativního nádechu tohoto pojmenování.
Třetí skupina sice není zanedbatelná, ale její vliv na nové společenské uspořádání je nulový. Jsou to lidé bez domova, na hranici existenčních jistot, popřípadě poslední zbytky totálního analfabetismu a nevzdělanosti, popřípadě národnostní skupiny vyčleněné z většinové společnosti.
Hybatelé postupují systematicky a zatím se terčem jejich nepřátelských výpadů stala první skupina. Dali jí nálepku antiglobalizátorů, experimentátorů s drogami, v horším případě škůdců a parazitů. Prostřednictvím poslušných politiků a jejich jedinečného nástroje - ozbrojené policie - je vyhánějí z opuštěných statků, strhávají je ze stromů, které se pokoušejí bránit před vykácením, a mlátí je obušky, když se pokoušejí protestovat proti nacionalistickým extrémistům. Veřejné mínění tyto alternativisty v průzkumech odsuzuje, a politikové tak mají v ruce nástroj, kterým mohou odůvodnit své radikální kroky. Ne vždy se tato krajní řešení setkají s kladnou odezvou, ale vládní garnitura tak alespoň může ukázat svou sílu a vzbudí tím u populace potřebný respekt.
Druhou skupinu nechávají zatím hybatelé bez povšimnutí. I když tato spekulace je velmi relativní. Intelektuálové dostávají prostor ve sdělovacích prostředcích, vyjadřují se kriticky k diskutovaným tématům, pořádají odborné semináře a přednášky, i nadále vystupují na vysokých školách, publikují své názory v novinách i knižně. Jejich veřejná činnost nechává hybatele klidnými proto, že veřejnost je benevolentní k lamentujícím intelektuálům - uznává pouze konstruktivní „odborníky". Zaujímá k nim přezíravý postoj a považuje je za relikt minulých dob, kritiky neschopné se přizpůsobit novým podmínkám a technickému pokroku. Z hlediska hybatelů jsou neškodní a znemožňují se postupně sami.
Ani jeden z těchto táborů neuskuteční své kritické výhrady bez toho, aby nezískali na svou stranu jeden z mezistupňů „nové struktury", tedy mediátory nebo politiky.

Nepřátelé

Kromě narušitelů existují v pravém slova smyslu nepřátelé nové společenské struktury. Rekrutují se z prostředí mimokřesťanského kulturního okruhu a jde o společenské elity bývalého třetího světa, zahrnujícího zejména islámský prostor.
Křesťanská církev nepředstavuje pro hybatele akutní nebezpečí. Církve kdysi sloužily ideologiím, ale prošly procesem absolutní konformizace. Jejich duchovní hodnoty zcela zapadly do postmoderního světa a „elity mocných" dokonale využily jejich dokonalou hierarchickou strukturu. Ta je založena na bezmezné poslušnosti vůči nejvyšší autoritě. Hybatelé pochopili, že lidí v církvích jsou lidmi smířenými, bezproblémovými a hlavně poslušnými. Důležitým krokem proto bylo ovládnutí křesťanských církví. A to se dokonale zdařilo pomocí všemocného prostředku - peněz. Někde společenství Krista ovládl přímo stát, jinde jsou církve přímo závislé na sponzorských příspěvcích významných firem. V obou případech bylo dosaženo jediného. Absolutní církevní loajality.
Stále větší hrozbu však představují pro nové společenské uspořádání muslimové. Fundamentalistické větve jejich náboženství totiž fungují na velmi nebezpečném principu. Absolutní neúctě k pozemskému životu a odmítání všeho mimo islám. Ruku v ruce s chudobou tak mohou náboženští extremisté vyvolat v postmoderním světě chaos. Euroatlantický prostor, založený na strachu ze smrti, se může cítit ohrožený.
Hybatelé se již několikrát pokusili prostřednictvím poslušných politiků zasáhnout do vývoje tohoto neklidného prostředí, ale ani jeden z pokusů nebyl úspěšný. Například invaze do Iráku naopak napětí v oblasti ještě zvýšila.
Ještě dlouho bude elita mocných hledat účinné prostředky v boji proti tomuto silnému nepříteli. Její budoucnost závisí právě na úspěšnosti tohoto boje.

Stupidokracie

Nová společenská struktura nabízí i politováníhodné až úsměvné stránky své existence. Jednou z nich je stupidokracie. Jde o nejbanálnější a nejhloupější jev, který se vyskytuje v poměrně značném množství. Mezi příslušníky této skupiny patří „hlásné trouby" nového systému. Jsou to ti, kteří bezmezně věří době, v níž žijí, a kteří veřejně vychvalují výdobytky nové společnosti. Setkáváme se s nimi dennodenně v médiích. Nabízejí jednostranné pohledy a hloupé odsudky narušitelů i nepřátel.
Nemají z nové doby prospěch ani nerozumí struktuře, ve které žijí. Slouží „svému" režimu a sami se s ním ztotožňují. Jde o nezávislé publicisty, sociology a komentátory, kteří se vždy a za každých okolností vyjádří ke všemu, aniž by hlouběji chápali podstatu věci. Patří ke koloritu postmoderní doby a dali by se přirovnat k barevným papouškům, kteří z bezpečí klece opakují za nabízené laciné zrní těžce naučené fráze.

Možná východiska

Výstražný gong „oázy nonkomfromity" zní na plné obrátky. Nehovoříme o situaci, která by mohla nastat. Popisujeme stav, v němž se právě nacházíme. Člověk již dávno přestal být subjektem děje a stává se pouhým objektem globálních machinací. Vyrostli jsme v poslušné loutky, hrající vytyčený scénář bez možnosti vlastní vůle a improvizace.
Hrajeme navíc podle scénáře, který nikdo předem nenapsal. Vznikl společenským vývojem a postrádá jakoukoliv lidskou iniciativu. A protože pouze člověk je omylný a za „velkým plánem" se neskrývá živá bytost, je tento scénář neomylný, fungující jako skvěle seřízený stroj.
Souboj bezbranného člověka s dokonalým strojem je nerovný. Stroj je navíc poháněn dokonale seřízeným mechanismem společenské hierarchie, v němž jsou jednotlivé složky bezchybně propojeny.
Otázka zní: má vůbec cenu bojovat? Je možné, aby se stroj porouchal? Lze jej zničit?
Poznali jsme, jak fungují nejmenší části dokonalého zařízení. Dokážeme diagnostikovat úlohy, které jednotlivé složky plní. Pomyslný raison d´etre tohoto stroje však neznáme. Vznáší se hodně vysoko za neprostupnou vrstvou mraků a je nám příliš vzdálen, než abychom jej mohli pochopit.
Ocitáme se tak v roli amatérů, kteří se systémem pokus - omyl pokoušejí narušit citlivé součásti celého soukolí.

Axiomy dneška

Zkusme alespoň spekulovat nad tím, jaké jsou základní axiomy, držící tuto tajemnou strukturu pohromadě.
Hlavním pojítkem jsou bezesporu peníze a majetek. Nám nejviditelnější skupina „významných" se potýká s absolutním přebytkem finančních zdrojů. Zásadní část svého kapitálu neproinvestuje, tyto peníze pouze „spí" na jejich kontech, maximálně vytvářejí podmínky pro spekulace, kdy se veliké finanční částky kamsi vloží a okamžitě se zhodnotí. Následně se vyberou, aniž by byly použity na cokoliv hmatatelného.
Významnou část světového bohatství vlastní úzká skupina lidí, pro níž nemají peníze charakter užitné hodnoty. Spící bohatství se tak stává pouhou fikcí. Tyto peníze reálně existují, ale nejsou nikdy využity. Co by se tedy stalo, kdyby se pustily do oběhu? Otázka pro renomované ekonomy. Ale jistě by způsobily otřes. Problém však spočívá v něčem zcela jiném. Tyto peníze jsou de facto nedotknutelné. Neexistuje instituce, která by tuto „elitu" donutila nevyužité finance pustit z rukou. Nedopustí to oni samotní ani politické reprezentace, které jsou na nich přímo závislé.
A přitom se ve světě setkáváme s nepochopitelnými absurditami. Osobní jmění jediného takového „magnáta" přesahuje hodnotu národního bohatství hned několika nejchudších států. Logicky, mohla by nastat společenská situace, kdy by jeden z těchto „elitářů" věnoval třeba jen polovinu svého jmění jednomu takovému státu. Zachránil by tím životy tisíců lidí, umírajících hlady, a on by přitom možná ani nevypadl z oné pomyslné stovky „nejbohatších". Ale proč se tak neděje?
Jaké nepochopitelnosti hýbou dnešním světem. Celý systém je postaven na nespravedlnostech, na umělém vytváření rozdílů mezi nejchudšími a nejbohatšími. A přitom jedním z nejpoužívanějších pojmů postmoderního světa je humanismus, tedy láska k člověku. I ti nejbohatší jsou přeci lidé a měli by mít zájem na likvidaci nerovnosti. Pokud by však „elity" přistoupily k činům a rozhodly se upravit nerovnoměrné rozložení bohatství, narušily by tím onu neviditelnou strukturu. Zničily by základy, na nichž dnešní svět funguje. Ohrozily by svou podstatu, samy sebe. A to nikdy nepřipustí.

Lidská povaha

Je pochopitelné, že lidská povaha je složitým mechanismem. Jistě není pouze egoistická, jak tvrdil Hobbes. Obsahuje v sobě do jisté míry soucit. Rádi litujeme chudé, dokonce jim pomáháme, ať už prostřednictvím charity nebo pomocí státních dávek sociální podpory. Nikdy však nesnížíme kvůli pomoci chudým svůj vlastní osobní standard. Proč se například bohaté země nedohodnou na tom, že zvýší globálně všechny daně o jediné procento a toto procento půjde na pomoc chudým státům třetího světa?
Nesmysl. Tento požadavek nikdy neprojde. Zasáhnou opět ony „elity" a vnutí politikům, že takový požadavek by byl jen prvním z nekonečné řady podobných nápadů. V konečném důsledku by toto rozhodnutí narušilo stabilitu systému, a ohrozilo tak jeho existenci.
I politici velmi dobře vědí, že chudoba třetího světa je v podstatě žádoucí. Jde o báječný zdroj levné pracovní síly, a když už bylo v důsledku humanistického hnutí zrušeno v 19. století otroctví, musí existovat jeho obdoba, ovšem v zákonném rámci, i dnes. Bohatý sever si přeci musí udržet své výsadní ekonomické postavení. A učení o rovnosti ras se přeci nedá jen tak aplikovat na nerovné mezistátní smlouvy mezinárodního práva.
I když se to zdá být nemožné, postmoderní společnost musí fungovat na základě nerovnosti, kontrastů. Je na nich založena rovnováha stávajícího světa. Na základě kontrastu vnímáme realitu. Kdyby vše bylo bílé, nerozpoznáme tvary ani velikost dvou na sobě položených papírů. Teprve má-li jeden z nich jinou barvu, můžeme rozeznat jejich vzájemné kontury.
Nacházíme se v bludném kruhu. Nová struktura postupně likviduje narušitele a může se plně soustředit na boj s nepřáteli. A zřejmě uspěje. Své konformní návyky předá třetímu světu a ten, nadšen z vylepšení životních podmínek, podlehne neviditelnému tlaku hybatelů.
Člověk ztratí poslední ostrůvky svobody. Společnost bude plná kontrastů, ale přitom se stane absolutně homogenní. Zastaví se sociální vývoj, populace se spokojí s minimálními vědomostmi, zůstane však zdánlivě informovaná, a pokrok hodnot nahradí nebývalý rozvoj technologií.
Vytvoří se nová hierarchie. Sociální nerovnosti s rostoucí vyspělostí postupně vymizí a stanou se neviditelnými. Kontrasty zůstanou, lidstvo si je však nebude uvědomovat. I nadále budou jedinci prvního, druhého a třetího řádu. Globalizovaný systém pohltí sociální invenci lidstva, humanismus již bude existovat pouze jako pojem, ale jeho reálná podstata se vytratí. Ideologie zcela vymizí. Lidský intelektualismus ztratí právo na svou existenci. Filozofii nahradí publicistika a kritické postoje pohltí žurnalistické pisálkovství. Humanitní vědy se zúží na historii a i ta bude vnímána s despektem. Abstrakci nahradí přírodní vědy, jdoucí ruku v ruce s technickými obory. Ocitneme se v metrixu, z něhož není cesta ven.

Gong „oázy nonkonformity"

Stále ještě můžeme slyšet gong „oázy nonkonformity", ale jeho tón je čím dál slabší. Ještě je čas na změnu, ale možnosti jsou stále omezenější. Nepřátelé stále ještě odvádějí pozornost hybatelů a narušitelé se tak mohou pokoušet o nápravu poměrů. Jsou však příliš slabí, neorganizovaní, osamělí.
Smutný obraz reality. Ale pokud je pravdivý, kde hledat pomoc?
Jedinou cestou nápravy je radikální krok narušitelů. Nesmí však být revoluční. Jakékoliv mimoústavní kroky konformisté okamžitě potlačí zákonnými silovými prostředky. Obě stále ještě významné skupiny - intelektuálové a antiglobalisté - musejí na začátku najít společnou řeč. Doposud se na sebe dívaly velmi skepticky, nedůvěřivě. Vzájemně o sobě věděly, ale nekomunikovaly spolu. Musejí se sjednotit a uzavřít alespoň dočasné příměří.
Narušitelé se neradi organizují, ale i přes tuto překážku musí být jejich druhým krokem vznik organizované struktury. Postup je nutné profesionalizovat. Pokud jejich společná struktura nevznikla přirozenou cestou, je třeba ji vytvořit direktivně. Bez ohledu na souhlas jejích představitelů. Neorganizovanost vede k chaosu a s ním si hybatelé dokážou bez problému poradit.
A poté musejí proniknout do dalších složek společnosti. Žádnou nesmí vynechat. Najdou úrodnou půdu mezi celebritami, eliminují stupidokracii, proniknou mezi uznávané kapacity, a pak již zbývá jediný krok. Pohltit vrstvu politiků.
Jsem k výsledku této cesty skeptický, narušitelům chybí vůdcovské schopnosti a peníze, ale pokud dojdou až k tomuto místu, prokážou tím nebývalé schopnosti.

Scénář

A jaký by měl být další scénář? Záleží na tom, na jakých cílech se „oáza nonkonformity" předem dohodne. Může uzavřít s hybateli, s elitou mocných, dočasné příměří, založené na vzájemné toleranci a respektu. Tím však nezmění vůbec nic.
Pokud bude řez dostatečně rychlý a účinný, musejí nonkonformisté pokračovat bez nejmenšího slitování. Nemají přeci co ztratit. Jednají v zájmu zachování humanismu a mohou použít všechny prostředky. Přitom jim k tomu stačí pouze zákony a bezpečnostní složky.
Hlavním cílem intelektuálních elit musí být pokrokové nastolení spravedlivé společnosti. Musejí populaci vrátit svobodu, právo na pravdivé informace, na úplné vzdělání. Absolutní odstranění globální nerovnosti je jen jedním z mnoha cílů. Eliminace stovky nejvlivnějších bude tím nejmenším problémem. A pak vše půjde snadno.
Hrozí však veliké nebezpečí. Konformizace nových elit. Propojenost narušitelů s jejich kořeny je tudíž nezbytná, a tak je třeba vytvořit kontrolovatelný systém, založený na střídání vládnoucích složek.

Poliskracie

Ze zkušeností víme, že čím větší celky, tím menší schopnost sebereflexe a vzájemné kontroly. Do správy věcí veřejných je třeba zapojit všechny. Teprve pak bude systém kontrolovatelný.
Po nastolení nového řádu tak zbývá jediný možný systém fungování společnosti, založený na návratu k civilizačním kořenům.
Vznikl hned na počátku historie, izolovaně na několika místech světa, bez ohledu na příslušnost k jakémukoliv civilizačnímu celku. Jde o systém polis. Nejpropracovanější reflektivní systém lidské historie. V různých obměnách fungoval v Řecku, Římě, ale i v Indii a Mezopotámii. Odbouráme-li z něj již neexistující složku otrokářského vykořisťování, vznikne tak ideální podoba nového světa.
Vznikne systém novodobé „poliskracie", systém spravedlivý, demokratický, rovný a hlavně svobodný.

Epilog

Úkolem této úvahy není vytvořit model ideálního fungování společnosti. Podrobnější charakteristiku „poliskracie" nabídnu v některém z dalších textů. Chtěl jsem pouze popsat rizika vývoje doby, v níž se nacházíme, charakterizovat strukturu společnosti a pokusit se nalézt východiska ze znepokojivé situace, do které jsme se dostali v posledních několika letech.

Praha, 24. února 2008