Nejde o Lisabonskou smlouvu

Cesta do Bruselu ve mně zanechala silný dojem. A jaký vlastně?

EuroparlamentVladimir Vokal Četl ji vůbec někdo?
Dal jsem si tu práci a učinil tak. Žádné zvláštní emoce jsem nezažíval. Jen nudu a zklamání.
Poslední dobou se toho o Lisabonské smlouvě napsalo opravdu hodně, ale mám dojem, že nikdo z těch, co ji tak urputně hájí nebo kritizují, tento dokument zřejmě pořádně nečetl.
Ona nuda a zklamání však o něčem vypovídají.
Během uplynulého týdne jsem navštívil Brusel a poprvé se porozhlédl po jednom ze sídel Evropské unie. Mé pocity byly plné sterility a bohapustého plýtvání. I když v rámci objektivity musím konstatovat, že to vše je zabaleno do superprofesionálního obalu.
Luxusní automobily, přepychové zařízení, budovy plné neidentifikovatelných úředníků, vytváření činností pro činnost samotnou. To vše mě během pobytu permanentně znepokojovalo.
Završila to návštěva zasedání Evropského parlamentu, kde vystoupil český prezident Václav Klaus. Jeho euroskeptické postoje jsou dostatečně známy. Osobně jsem opatrný vůči některým prezidentovým postojům neoliberálního ražení a jeho názory na globální oteplování považuji za donquijotské. Přesto Klausův projev udělal srozumitelnou a logickou tečku za mou bruselskou investigací.
Až jsem se podivil, jak mi hlava českého státu mluvila z duše. Ať už jsou jeho antievropské myšlenky motivovány čímkoliv, musel jsem s nimi souhlasit. Slova o odcizení politiky vinou evropských institucí mi v tu chvíli mluvila z duše.
Až na jediné. Prezidentův negativní postoj k Lisabonské smlouvě znám. Ve svém projevu ji označil za demokratický deficit. Mám dojem, že se Václav Klaus v tomto bodě mýlil. Po podrobném přečtení smlouvy jsem tento pocit nezískal. Pokud si totiž důkladně přečtete dokumenty, které této smlouvě předcházejí, zjistíte, že "Lisabon" nic zásadně nového nepřináší. Jen upravuje to stávající, co je už nějakou dobu uplatňováno v praxi. A v tom je zásadní problém.
Nechápu, jak mohou čeští komunisté tvrdit, že by o Lisabonské smlouvě měli rozhodovat lidé v referendu. Tím nechci institut referenda nikterak zpochybňovat. Jen není možné, aby občané, kteří často jen s obtížemi pochopí mnohem kratší a jasnější umělecký text nebo novinový komentář, rozhodovali o smlouvě, kterou podle mě velmi těžko pochopí erudovaný právník.
A zde nalézám kámen úrazu. Celá Evropská unie totiž stojí na absolutní nesrozumitelnosti. Odcizení, o kterém hovoří náš prezident, nespočívá pouze v deficitu demokratických mechanismů. Spočívá i v odcizení běžné srozumitelnosti. Místo "prostěsdělovacích" termínů zavádí bláznivý "eurospeak", v němž se lze jen těžko vyznat.
Evropská unie se nezasekla na politické bezvýchodnosti. Dostala sama sebe do nesrozumitelné propasti, tolik vzdálené od více než půl miliardy svých vlastních občanů.
Podepisuji Klausova slova, že evropská integrace má alternativu. Na rozdíl od něj bych ji však neviděl pouze v neoliberálním důrazu na svobodný trh.
Možným východiskem není rozhodně integrace institucí tak, jak ji vidíme dnes, ale naopak důraz na větší míru odpovědnosti jednotlivých občanů EU v rámci celého společenství.
Ale o tom třeba zase jindy.

20. února 2009