Potřeby Terezy Semotamové

Četl jsem recenzi literárního kritika Ondřeje Horáka a připadala mi vtipná. Publikoval ji v Lidových novinách 25.května 2024 a když jsem ji četl, smíchem jsem se za břicho popadal.

Spisovatelka Tereza Semotamová

Kritizoval knihu Terezy Semotamové „Radikální potřeby“. Podle něj je vypravěčka románu „věčně skuhravá zoufalka“. „Velké nároky na ostatní má skoro ve všem“. Dále se dozvídáme, že je „typická dobová pipka“, nanynka, co dělá „umčo“ a pořád skučí, „přináší zbytečné fragmenty o svém zbytečném přebývání na tomto světě“.

Vylíčení Ondřeje Horáka bylo natolik sugestivní, že jsem neodolal a musel jsem si knihu Terezy Semotamové přečíst. Následně jsem na její novou knihu získal zcela jiný názor.

Pojem „radikální potřeby“ vychází z teorie maďarské disidentky Ágnes Heller a v kontextu románu to dává smysl. Vypravěčka je skutečně zasažena naivním progresivním liberalismem, který na ni vykonal svůj destruktivní účinek. Z toho důvode se o hlavní hrdince dozvídáme: „Zatím nevím, jak osvobodit sama od sebe“. „Ve skutečnosti jsem úplně v prdeli a nevím, co se sebou“. „V dnešní době se pozornost získává tím, že někomu nevěnujeme pozornost“.

„Ano, hovořit o mojí práci je směšné, ostatně i moje práce je často směšná.

O mužích uznale vypráví: „Skoro lituju muže. Být dnes bílým heteromužem je jako být ovcí ve vepříně.“ Podstatné je její sdělení o muži, do kterého se zamilovala a po jehož přízní po celou dobu touží. Je to vědec-ekolog, o kterém se dozvídáme, že „on žádný dítě nechce, protože je to zátěž pro planetu. Na setkání enviromentální poezie „všichni vyprávěli, že mají hrozný deprese z konce civilizace a vymírání druhů a že terapie je hrozně drahá.“

Její bezradnost ze sebe samé je autentická, její zmatenost je skutečná, její znudění životem je upřímné. Při setkávání s ostatními mužskými typy se o jednom dozvídáme, že „by to byl skvělej manža. Jenže já k němu prostě necítím nic jiného než přátelství.“ Další muž, se kterým se dívá na seriály, je dobrým přítelem , ale sexuálně není orientován na ženy. Když hodnotí své vztahové debakly, uvědomuje si, že „tahle sebelítost je zase jen opium lidstva.“

Následující příznaky svědčí o její prohlubující se depresi, když popisuje: „Cvičím, nic u toho necítím.“ Jdu na procházku, nic u toho necítím.“ „Provádím erotiku, nic u toho necítím“.

Závěr románu končí zvracením na tramvajové zastávce, kde se dostavuje vyvrcholení ve formě „emesis gravidarum“. Hlavní hrdinka tedy nakonec otěhotněla a existuje naděje, že její potomek vyřeší problémy, se kterými si ona sama nevěděla rady. Být mladou levicovou progresivistkou je totiž skutečně k nevydržení a o to více složitější, čím více popírá svoji konzervativní podstatu. Román Terezy Samotamové je přínosný v tom, že ukazuje bezradnost hlavní hrdinky, která se pohybuje v progresivistickém liberálním prostředí, jež akcentuje enviromentální úzkost a navozuje ambivalentní postoje k vlastním emocím. Představa, že v tomto prostředí se dnes nachází větší množství žen, je skutečně varující a civilizačně nebezpečné.