Pět deka deprese.Najemno nakrájet, prosím.....

Paní Podzimová je v plném proudu.Ukradla nám teplo, snížila přívod světla, usedla za prodejní pult a prodává artikl, který jí podle všech známých průzkumů vynáší nejvíc.Deprese, neboli lidově řečeno depky. Stojí tam, trapně se usmívá a ptá se:"Kolik toho chcete?Pět deka?A jakou barvu?Červenou, růžovou, zelenou, oranžovou, fialovou, modrou?Vy chcete černošedou?Tak to bude drahý.....Je toho pět a půl deka,můžu to nechat?" 

"Jo,v pohodě, nechte to bejt....a zabalit, prosím.Vezmu si ji domů" říkám jí.Prostě musím mít něco extra, když už to mám od ní koupit.Přece si nekoupím nějakou standardní podzimní barvu.Jen bych ji ulehčil život a dokázal jí, že má pravdu.Takhle to alespoň ani ona nebude mít zadarmo.

Jsem doma, a zjišťuju, že nechci už vůbec nic.Rozsvěcím,dávám morčákovi jíst a mluvím na něj.Evidentně mi rozumí.A to se mi nedávno někdo snažil vnutit představu, že je to malý, nenažraný a polointeligentní zvíře.Houby.Tenhle kluk je chytrej.Ví moc dobře, co chce.Spoutu žrádla a vody.Ví stejně dobře jako já, čeho si žádá.

Jenže já tu teď sedím v pokoji na posteli a nejsem schopnej se ani vyzout z těch odporných manažerských  bot.Stačí mi je jen pozorovat.Jindy bych si řekl, že je už čas je vyčistit a nakrémovat.Dneska ne.Všechno může počkat.Dokonce i boty.

Od rána cítím svou vlastní přítomnost v jednom nespecifikovaném vylučovacím otvoru.Dělám všechno reflexivně, jako dýchání.Nechce se mi vstávat, nechce se mi ani vstát.Nejradši bych byl zcela a definitivně disconnected.Nakonec vylezu, zapnu muziku a zkouším cvičit.Soundtrack z Rockyho čtyřky zabírá alespoň trochu.Tedy alespoň do té doby, než skončí jeho herní doba.Jenže pak končím stejně jako Apollo Creed.Drago mi dává dělo, zase končím na zemi, na dně a mrtvej.Definitivně.There´s no easy way out.....

Nutím se k odchodu do sprchy.Moje lepší já bere bič a mlátí mě přes záda.Nakonec mi nezbývá,než ho  poslechnout.Horká sprcha mě skoro znásilňuje.Tady hodlám být dlouho.Možná nakonec použiju i šampón a mýdlo.Možná se mi nakonec podaří ty lahvičky zvednout.

Lezu ven a při hrách s ručníkem se možná odhaluju před osazenstvem protějšího domu.Uvědomuju si to, ale je mi to šumák.Asi jsem exhibicionista.A to jsem byl jako dítě stydlivej.Sakra.Pořád promýšlím, jak z toho ven.Možná někomu zavolám, to by mohlo zabrat.Obleču se a jdu ven.Procházím telefonní seznam.

Vybírám první kontakt, který mi padne do oka.Volám.Nebere to.Proč?To jste taky všichni odpojený?Zkouším to jinde, snad desetkrát.Výsledek je vždy nevalný, neboli disconnected.Jdu dovnitř a stále přemýšlím o dalším postupu.Nakonec se vracím ven s cigárem.Venku je kosa, ale mě je to jedno.Nakonec nezabralo ani tohle.Pořád sahám do kapsy, a kontroluju mobil.Kurva napište někdo.Teď vás potřebuju.Potřebuju vědět, že mě někdo potřebuje!!!!

 Rozhodl jsem se k odhodu do kanclu.Snad tam bude aspoň někdo, kdo ustojí můj příval trapnejch a velmi nechutnejch fórků.Možná si tím spravím chuť.Tady na bytě nedává už drahnou dobu nic smysl a já nevím, proč.Můžu se jen ptát, kde se zlomila ta pečeť.Kde se to podělalo.Zasranej podzim.Musí všechno zkurvit.Chci zpátky léto.Chci vrátit čas.

V kanclu moc veselo není.Koegové asi nějak vycítili, co se na ně chystá a vzali kramle.Takže zase sami.Jen já a mých pět deka.Zkouším pracovat.To je snad jediná věc, která dnes vychází.Udělal jsem toho víc než obvykle a spálil půlku krabky.Pouštím si muziku.Volá máma.Důkladně se snažím zamaskovat, jak se vlastně dneska cítím.Nechci, aby měla starost.Už takhle toho má víc než nad hlavu.

Zadařilo se.Asi jsem měl jít studovat na herce, za tenhle výkon bych mohl aspirovat na Oscara.A sakra, je půl desátý.Je čas jít domů.Padám ven z mrakodrapu, beru to v obleku přes jednu velmi nebezpečnou oblast a je mi to úplně fuk.Dokonce bych vzal zavděk nějakým přepadením mé osoby.Aspoň bych se vybil.Sedám na tramvaj a snažím se nevnímat nic kolem sebe, ani to, že jedu načerno.Možná přijde i revizor.

 Doma všechno při starém.Morče se dožaduje jídla, i když má plnou misku dobrot.Sousedka opět chrchlá, směje se jako čarodějnice a samozřejmě vaří ty svoje lektvary.A zahulila mi hajzl.Komunistka za*raná.Je už pozdě, dávám si jídlo a jdu spát.Budík nastaven na devátou.Paráda.

Je devět ráno, a moje vlastní skladba mi prostřednictvím telefonu trhá mozek na kusy.Ještě pořád nechci.Chci spát.Potřebuju si svoje potíže vyřešit skrze sny.První přichází co nevidět.Chlápek plave ve vodě, a snaží se zdrhnout před zlověstnou trojúhelníkovou ploutví.Žralok je ale šikovnější a dohání ho.Trhá ho na kusy a polyká.Budím se, ale efekt žádný.Tak další film, prosím.

Zase ten barák u potůčku.Je na kamenné podezdívce, má zavřená okna a je plný čehosi zvláštního.Otevřít tam uvnitř aspoň jedny dveře je úkol pro chlapa s pořádnou porcí odvahy.Každá místnost je tam přímo nasáklá děsem.Otvírám první a sype se na mě halda bordelu.No nic, jdeme dál.Další je polstrovaná cela.Já už snad magořím.Další místnost připomíná tak trochu nemocnici z první světový.Tlumený světla, bílý postele vyrovnaný líp než falanga.Super a dost.Je čas vstát.

Z venku do mě praží sluníčko.Vrátilo se.Je zpátky.Lezu ven, pouštím muziku a začínám cvičit.Cítím, jak mnou přímo proudí energie.Jdu do sprchy.Už se nemusím bičovat.Dokonce vymýšlím fórek.Voda mě probírá jako vždycky.Tak tohle si hodlám užít, i kdybych tu měl být půl hodiny.

Venku je nádherně.Nechutně se láduju jídlem a piju kafe.Dýchám ten výtečný vzduch.Je ostrý jako žiletky.A slunce mě dobíjí jako solární kolektor.Je čas jít do práce a zužitkovat veškerou energii,kterou dnešek nabízí.