Tři ženský na krku

Trochu obdivuju mého kamaráda Martina, který se vydal se třema šílenýma ženskýma na horskou túru a vydržel s nima od svítání do stmívání aniž by se je pokusil někde cestou ztratit. Těma třema ženskýma myslím sebe a střelený sestry z Bostonu: Francescu a Feliciu.

Vydali jsme se na cestu poměrně brzy ráno-ve Veroně obvykle touhle dobou chcípnul pes, ale tentokrát ne. Probíhaly čilé přípravy na Giro di Italia, jehož další etapa měla startovat právě tady. Autobusem jsme dojeli do městečka Caprino Veronese odkud jsme pokračovali pěšo. Martin plně horsky vybaven…my ženy naprosto nevhodně. Jen pro porovnaní boty našeho horského vůdce vážily stejně jako boty nás třech žen dohromady. Počítala jsem,že platí ujištění z předchozího večera, že to bude spíš taková procházka. No když jsem uviděla kopečky pohoří Monte Baldo, poklesla mi spodní čelist o pár čísel ve směru působení gravitační síly.

Plni odhodlání a optimismu jsme vyrazili do kopce…a bylo opravdu krásně a šli jsme okolo vinic a jablkových sadů, olivovníků a po zídkách běhali ty hnusný malý ještěrky, z kterých mám vždycky zástavu srdce. Fran občas zvolala pampeliška nebo beruška, protože jsou to jedny z mála slov, které jsme ji naučily říkat česky. Jelikož den předtím tak trochu pršelo spodní úsek jsme se tak trochu hrabali v bahýnku a při každém zavadění o větvičku jsme dostali spršku. Ale stálo to za to.

Když jsme se vydrali z lesa objevila se před námi louka, na které se pásli koně…protřela jsem si oči jestli dobře vidím. Pobíhali všude okolo nás a vůbec se nás nebáli. My jich trochu ano. Skoro hodinu jsme prováděli sondu do života koní než jsme pokračovali v cestě. Brouzdali jsme po rozkvetlých loukách a vnímali jen zvuky přírody, přerostlých kobylek, sem tam letících letadel a Franinu nikdy nekončící písničku. U malých rybníčků pro změnu řvaly žáby jako by jim zrovna někdo uřezával nohy Francouzům na večeři.

V obrovských ohradách pro krávy jsme si postupně všichni šlápli do kravího hovna…já jsem se po tom svém doslova svezla pár metrů kupředu. Jediný Martin se tomu nějakým záhadným způsobem vyhnul. Přitom jeho boty by tenhle dotek přírody pocítily nejmíň. Fran to zakončila hláškou, že jde ostatně jen o trávu prošlou čtyřma žaludkama a trávicím traktem. No já bych si do takové trávy teda nelehla. Felicia si při této příležitosti vzpomněla na historku, která se stala jejímu známému, když byl s kamarádama u nějaké vodní nádrže na výletě. Plavili se na voru, na kterém si vezli trampolínu a z ní potom skákali do vody, což si nedokážu dost dobře představit…ale budiž. Stalo se to, že jeden z nich se po skoku vynořil celý od krve, takže si všichni vyděšeně mysleli, že mu tryská přímo z hlavy a že co nevidět zaklepe bačkorama. Jenže tomu tak nebylo…onen šťastlivec proletěl během svého skoku krávou…a jelikož ta kráva tam byla už dlouho, prolítnul celými jejími útrobami. To by mě zajímalo jak se ta kráva do tý nádrže dostala. Každopádně smradu prej hafo.

Cestou zpátky nám začalo trochu pršet a jak namokly kameny, začalo to docela klouzat. A jít pod kopec po kluzkým matroši nás stálo poslední zbytky sil a některé jedince i pár mililitrů krve. Fran po jednom pádu zůstala ležet na zemi a zakroucení jejího těla připomínalo hodně abstraktní sochu. Po děsivé chvilce ticha se začala smíchy doslova dusit. Je fakt správně šílená. Martin měl sice kouzelný boty, ale byly mu houby platný, bo mu začaly vypovídat službu kolena…vypadal jako by šel s násadou od koštěte v zadku. V tomhle stavu a navíc od bahna a tak trochu nasmrádlí potem jsme dolezli zpátky k výchozímu bodu v Caprinu a na zastávce autobusu se rozložili na lavičky. Okolo jedoucí na nás zírali jak na partičku bezďáku, kterým právě došlo krabicový víno.

Nicméně jsme dojeli zpět do Verony celí a v plném počtu za což bych chtěla poděkovat našemu horskému vůdci, náčelníkovi Martinovi. Neměl to s náma fakt lehký…prostě tři užvaněný ženský se zastydlou pubertou…výletu zdar!