Transsexualita není nemoc

Co si myslíte o transsexuálních lidech? Už jste někdy někoho takového potkali? A pokud ano dokázali jste se k němu chovat naprosto normálně a nedívat se na něj jako na exota? Proč dělá tolika lidem problém brát je prostě takové jací jsou a respektovat je. Jsou to přece normální lidi jako kdokoli z nás. Jenom měli tu smůlu, že se holt během prenatálního vývoje nedokázala dohodnout psychika s fyzikou.

Znám takových lidí spoustu a mám mezi nimi hodně dobrých kamarádů. Vážím si jich, protože to v životě neměli zrovna lehké a hodně toho zkusili, aby mohli být tím, čím opravdu jsou. Prošli si tím, co si mnozí z nás ani nedokáží představit. Jste uzavřeni v cizím těle a okolí vás nutí do sociálních rolí, které sice vašemu pohlaví přísluší, ale neodpovídají vaší mentalitě. Cpou vás do sukní a halenek s kanýrky a kupují na hraní panenky a kočárky, i když byste nejradši lezli v kalhotách po stromě nebo hráli s klukama fotbal. Nebo naopak. Dívají se na vás jako na toho divnýho, protože se nechováte jako ostatní vrstevníci. Posmívají se vám nebo vás dokonce šikanují. Ale hlavně si nedokážu představit, jak se takový člověk musí cítit uvnitř. Myslím, že rozkol mezi dvěma podobami osobnosti musí být docela dost vysilující obzvlášť v době dospívání. Někteří moji kamarádi přiznali, že mysleli dokonce i na to, že svůj život ukončí… Dneska je to však o poznání lepší než před nějakými 20-30 lety, kdy byl tento problém naprosto tabuizován a kdokoli se takto vymykal byl umístěn do psychiatrické léčebny. Mnozí ani nevěděli, co se s nimi vlastně děje. Báli se o svých pocitech mluvit a aby nevyčuhovali z řady, tak se zkrátka ženili, vdávali a měli děti…přesně tak jak se od nich očekávalo. Dneska už není „comming out“ takový problém a většina společnosti je přijímá dobře. Ale komu by se nestalo, že by nenarazil na blbce, že? Jsem moc ráda, že současná dobrá informovanost a především skvělá medicínská péče, dokáže těmto lidem pomoci s tím, co příroda tak trochu zvorala, že jim dokáže vrátit tělo, které pasuje k jejich duši, že jim dokáže splnit jejich sen. To s čím jim však už nepomůže je proces integrace mezi ostatní lidi. To je asi to nejtěžší…možná ještě těžší než překonat pooperační bolesti. Někdy jim to zkrátka moc neusnadňujeme. Představte si, že by se v této situaci ocitl člověk, kterého máte rádi, vážíte si ho a který je vám blízký. Zachovali byste se stejně? Samozřejmě, že můžete namítnout, že znáte toho a toho a ten se chová naprosto šíleným způsobem. Stejně tak šíleně se můžou chovat i ostatní lidi. Stejně tak se může chovat i váš soused od vedle nebo někdo z vašich příbuzných. Vždycky to záleží od člověka k člověku…a jedna vlaštovka přece jaro nedělá. Chápu, že tento článek vyvolá vtipné komentáře typu:“a vy už jste po operaci nebo na ni teprve čekáte,“ale je mi to jedno…pokud chcete, užijte si to.